za ním. Ohlédl se, a jakmile spatřil svou družku, všechna síla, která v jeho vyhladovělém těle dosud zbývala, se projevila v náhlém strnulém napětí. Stála, přední tlapy pevně vzepřené o zem směrem k východu; štíhlou šedou hlavu natahovala daleko kupředu po pachu a chvěla se na celém těle.
Vtom znenadání zaslechli zvuk - a s hlasitým zaskučením vyrazil Kazan směrem, odkud se ozval, a Šedka po jeho boku. Pach doléhal k Šedčiným nozdrám stále silněji a brzy ho ucítil i Kazan. Nebyl to pach králíka ani koroptve. Byla to vysoká.
Přibližovali se opatrně, drželi se ustavičně přímo proti větru. Slatina byla stále zarostlejší, smrčina stále hustší a tu - ve vzdálenosti asi sto metrů před nimi - se ozvalo praštění a dorážení zaklesnutých parohů. V několika vteřinách přelezli přes sněhovou^závěj a Kazan se zarazil a přitiskl se na břicho k zemi. Šedka se přikrčila těsně vedle něho, slepé oči namířené na to, co cítila, ale co nemohla vidět.
Padesát metrů před nimi si v husté smrčině našla útulek skupina několika losů. Dočista vyžrali prostoru v rozloze jednoho jitra. Stromy byly dohola orvané tak vysoko, kam až jen zvířata dosáhla, a sníh byl jejich kopyty do tvrda udupaný. Na jitrové holině bylo šest zvířat, dvě z nich jeleni - a tito jeleni spolu právě bojovali, zatímco tři laně a jedno mládě se tlačily dohromady do hloučku a pozorovaly zuřivý souboj.
Právě před bouří zavedl mladý ztepilý jelen, ze tří čtvrtin dorostlý a s malými pevnými parohy čtyřletého kusu, tři laně a mládě na toto chráněné místo ve smrčině. Až do minulého večera byl pánem stáda. V noci vtrhl do jeho domény starší jelen.
Vetřelec byl čtyřikrát starší než mladý jelen. A také o polovinu těžší. Jeho ohromné lopatovité parohy - sukovité a nepravidelné, ale mohutné - svědčily o velkém stáří. Jako bojovník zocelený ve stovkách bitek neváhal pustit se v zápas s úmyslem oloupit mladšího jelena o domov a rodinu.

KAZAN A ŠEDKA BYLI STO ČTYŘICET HODIN
bez potravy. Pro Šedku to znamenalo palčivou
nepříjemnost, rostoucí slabost. Pro Kazana to bylo mření hlady. Šest dní a šest nocí půstu se jim vykreslilo na žebrech a promáčklo jim do slabin hluboké jámy. Kazan | měl červené oči, a když se díval ven do bílého dne, zúžily |
se mu na pouhé škvíry. Tentokrát ho Šedka následovala, když vyšel ven na tvrdý sníh.
Dychtivě a plni naděje se pustili v třeskutém mrazu do slídění. Zahnuli za roh kolem vývratu, kde vždycky bývali králíci. Nyní tam však nebyly ani stopy, ani pach. Klusali dál podkovovitým obloukem celou slatinou a jediný pach, který nabrali, byl pach sněžné sovy, usazené vysoko ve smrku. Doběhli až k požářišti, obrátili se nazpátek a slídili zase po protější straně slatiny. Na té straně byl táhlý hřeben. Vylezli na něj a z jeho temene se rozhlíželi po světě ochuzeném o veškerý život. Bez ustání nabírala Šedka vzduch, ale pořád nedávala Kazanovi vytoužené znamení. Kazan stál na temeni hřebene a těžce popadal dech. Jeho houževnatá odolnost byla tatam. Při návratu přes slatinu zavadil o překážku, kterou se pokusil zdolat skokem, a převalil se přes ni. Ještě hladovější a slabší se vrátili pod vývrat. Noc, která se snesla, byla jasná a třpytila se hvězdami. Opět slídili po slatině. Nikde se nic nehýbalo - kromě jediného dalšího tvora a to byla liška.
Instinkt jim říkal, že je marné se za ní pouštět. A právě v té chvíli se Kazanovi znovu vybavila stará vzpomínka - chata. Chata pro něho vždycky znamenala dvě věci - teplo a potravu. A daleko za hřebenem byl ten srub, kde spolu se Šedkou tenkrát vyli na pach smrti. Nevzpomněl na člověka - ani na ono tajemství, na které tenkrát vyl. Vzpomínal jenom na srub - srub až dosud vždycky znamenal potravu. Zamířil rovnou cestou k hřebenu a Šedka ho provázela. Přešli přes hřeben i vypálený úhor za ním a vběhli na kraj druhé slatiny. Kazan nyní slídil bez zájmu. Hlavu měl hluboce svěšenou. Huňatý ocas se mu vláčel sněhem. Měl v hlavě jen ten srub - jedině ten srub. Byla to jeho poslední naděje. Ale Šedka byla ještě stále čilá a nabírala vítr a zdvihala hlavu, kdykoli se Kazan zastavil a čichal svým pro-stydlým čenichem ve sněhu.
Konečně se dočkali - pach! Kazan klusal po jedné zastávce dál, ale zarazil se, když poznal, že Šedka neběží

Kazan a Šedka našli jen málo čerstvých stop, a když hodinu marně lovili, vrátili se do svého doupěte. Kazan před dvěma nebo třemi dny po psím zvyku zahrabal půlku králíka a teď si ji zpod sněhu vyhrabali a nakrmili se zmrzlým masem.
Celý ten den se ochlazovalo - stále přituhovalo. Následující noc byla bezmračná, ozářená bělostným měsícem a jiskřivými hvězdami. Teplota klesla o dalších pět stupňů
100
101
a nikde se nic nehýbalo. Za takových nocí pasti nikdy ne-sklapávaly, protože i zvířata s hustou kožešinou - norek, hranostaj a rys - ležela schoulená v děrách a doupatech, které si vyhledala. Ani rostoucí hlad nebyl dost nutkavý, aby Kazana a Šedku dokázal vyhnat zpod jejich vývratu.
Ani nazítří třeskutý mráz sebemíň nepovolil a k polednímu se Kazan vydal na lov uhnat něco na zub a Šedku nechal v pelechu pod vývratem. Pro ty tři čtvrtiny psí krve v žilách potřeboval Kazan potravu nutněji než jeho družka.
Příroda vybavila vlčí plémě větší odolností proti hladovění a za normální teploty by Šedka byla vydržela bez potravy čtrnáct dní. Při padesáti stupních pod nulou mohla žít týden, snad i deset dní. Uplynulo teprve třicet hodin od chvíle, kdy pozřeli poslední zbytek zmrzlého králíka, a Šedka docela spokojeně zůstala v jejich útulném závětří.
Ale Kazan měl hlad. Vydal se na lov proti větru a mířil k vyhořelé pláni. Očichával každý vývrat, ke kterému přišel, a bedlivě pátral v houštinách. Napadla slabá vrstva sněhu ostrého jak jehličky a v té našel - od jejich vývratu až po spálenou pláň - jenom jedinou stopu a to byla stopa hranostaje. Pod jedním vývratem zvětřil čerstvý pach králíka, ale tam byl králík před ním právě tak bezpečný jako koroptve ve stromech a po hodině marného hrabání a hryzáni se vzdal pokusu se na něj dostat. Strávil na lovu tři hodiny, než se zase vrátil k Šedce. Byl vyčerpaný. Šedka, vedena divokým pudem, si svou sílu a energii šetřila, kdežto Kazan svou rezervu sil spaloval, a měl nyní ještě větší hlad než předtím. Té noci se na oblohu opět vyhoupl jasný a zářivý měsíc a Kazan se znovu vydal na lov. Vybízel Šedku, aby šla s ním, venku před vývratem ji volal kňučením - dvakrát se pro ni dokonce vrátil - ale Šedka složila uši nazad a odmítala se hnout. Teplota zatím klesla na padesát nebo pětapadesát stupňů pod nulou a zároveň s ní začal od severu vát stále rostoucí vítr a měnil noc v prostředí,
v jakém by se lidský život nebyl mohl udržet ani hodinu. S půlnocí se Kazan zase vrátil pod vývrat. Vichr sílil. Začal nad slatinou kvílet své teskné melodie a potom propukal v zuřivé nápory ječivé meluzíny, přerušované chvílemi ticha. To byly první výstrahy došlé z ohromných pustin, které se prostíraly mezi posledními pásmy lesů a polárním kruhem. S ránem se vichřice od severu rozběsnila v bouři v plné své
zuřivosti a Šedka s Kazanem se choulili těsně k sobě a třásli se a poslouchali její řev nad vývratem. Jednou Kazan vystrčil hlavu a plece z úkrytu pod padlými stromy, ale bouře ho zahnala zpátky. Všechno, co v sobě mělo život, si vyhledalo přístřeší podle svých zvyků a instinktu. Kožešinová zvěř, jako norek a hranostaj, byla nejbezpečnější, protože patřila k druhu, který v teplejší době lovil do zásoby a potravu si zahrabával do země. Vlci a lišky si vyhledali vývraty a skalní úkryty. Pernatá zvěř s výjimkou sov, které byly z desetiny tělo a z devíti desetin peří, se zavrtala pod závěje nebo si našla útulek v hustém smrčí. Největší zhoubu znamenala bouře pro živočichy kopytnaté

a parohaté. Jelen, sob ani los si nemohli zalézt pod vývrat nebo se vplazit mezi balvany. Nejlepší, co mohli udělat, bylo lehnout si do závětří za sněhovou závějí a nechat se vysoko zapadat ochrannou vrstvou sněhu. Ale ani tak nemohli ve svém útulku zůstat dlouho, protože musili žrát. Osmnáct hodin ze čtyřiadvaceti se musil los pást, aby se přes zimu udržel naživu. Jeho velký žaludek vyžadoval množství potravy a zabralo mu většinu času, než s vršků křovin oškubal ty tři čtyři věrtele výhonků, které potřeboval denně. Sob vyžadoval téměř stejně tolik - jelen z těch tří nejméně. A bouře zuřila celý ten den, a ještě druhý, a ještě třetí - celé tři dny a tři noci - a třetího dne a noci s sebou přinesla sníh bodavý jako jehličky, kterého na rovině napadlo na dvě stopy vysoko a v závějích na osm až deset. Byl to známý indiánský "těžký sníh", jak jej domorodci nazývali - sníh, který ležel na zemi jako olovo a svou vahou dusil koroptve a králíky po tisících. Čtvrtého dne od propuknutí bouře se Kazan a Šedka vyhrabali zpod vývratu. Vítr již ustal - ani již nepadal sníh. Celý svět ležel pod jednolitým bílým kobercem a mrzlo, až praštělo.
Zhoubná epidemie vykonala svou zkázu mezi lidmi. A nyní nastaly dny hladomoru a smrti pro divokou
zvěř.

Svým teplým jazykem vylizovala zmrazky, které Kazanovi ulpěly na dlouhých chlupech mezi prsty. Když si jednou do tlapy zarazil třísku, celé dny mu ošetřovala nohu.
Slepota způsobila, že se Kazan stal pro její život naprosto nezbytným - a ona zase, po jiné stránce, se stávala čím dále tím nezbytnější Kazanovi.
Byli ve svém domově na slatině šťastni. V okolí byla hojnost drobné zvěře a pod vývratem bylo teplo. Zřídkakdy vycházeli na lov za obvod slatiny. Daleko mimo ni na vzdálenějších pláních a pustých hřebenech občas slýchali hlasy vlčí smečky sbírající se k honbě za kořistí, ale to volání je již nevzrušovalo a nebudilo v nich touhu připojit se k štvanici.
Jednoho dne se pustili dál k západu než obvykle. Vyšli ze slatiny, překročili pláň, přes kterou se minulý rok přehnal požár, vystoupili na hřeben a seběhli na další rovinu. Dole se Šedka zarazila a začala větřit. V takových chvílích ji Kazan vždycky pozoroval a čekal dychtivě a neklidně, byl-li pach tuze slabý, aby ho mohl sám pochytit.
Ale tentokrát ho pochytil ostře a hned věděl, proč Šedka přitiskla uši k hlavě a proč jí zadní nohy ochably. Při pachu zvěře by byla strnula a zostražitěla. Ale nebyl to pach zvěře.
Byl to lidský pach a Šedka ucouvla plíživě za Kazana a zakňučela. Několik minut tak stáli bez hnutí a bez hlesu a potom Kazan vykročil první a klusali spolu dál. Klusali ani ne celých tři sta metrů, až přišli k husté skupině zakrslých smrků a téměř vběhli do indiánského stanu, zapadaného sněhem. Byl opuštěný. Život a oheň tam nebyly už dlouhou dobu. Ale právě ze stanu je ovanul ten lidský pach. S nohama topornýma a hřbetem vzrušeně napjatým se Kazan přiblížil ke vchodu do stanu. Nahlédl dovnitř.
Uprostřed stanu na zuhelnatělých oharcích z vyhaslého ohně ležela roztrhaná pokrývka - a v té pokrývce bylo zabaleno tělíčko indiánského děcka. Kazan dobře viděl
ty nožičky v malinkých mokasínech. Ale smrt tam pobývala již tak dlouho, že její přítomnost už skorem ani necítil. Ucouvl od vchodu a spatřil Šedku, jak opatrně očichává kolem dokola dlouhou hromadu podivného tvaru, zavátou sněhem.
Obešla ji už třikrát, ale nikdy se k ní nepřiblížila víc, než jak daleko by mohl člověk dosáhnout hlavní pušky. Na konci své třetí obchůzky si sedla na zadek a Kazan přistoupil až blízko k hromadě a čichal. Pod tím sněhovým kopečkem, stejně jako ve stanu, byla smrt. Odplížili se, uši přilepené naplocho k hlavě a ocas svěšený, až se vláčel ve sněhu, a klusali pryč a nezastavili se, dokud nedorazili do svého domova na slatině. I tam ještě Šedka větřila hrůzu morové epidemie a svaly se jí škubaly a třásly, i když už ležela přitulená ke Kazanovu boku. Té noci měl velký bílý měsíc kolem dokola nachovou obrubu. To znamenalo mráz - tuhý mráz. Epidemie vždycky přicházela v čas nejsilnějšího mrazu - čím níž klesl teploměr, tím strašlivější natropila spoušť. Tu noc teplota ustavičně klesala a rostoucí mráz pronikal i do nejzazšího kouta pod vývratem a přitulil Kazana a Šedku ještě blíž k sobě.
S rozbřeskem, který se ukázal asi kolem osmé hodiny, se Kazan a jeho slepá družka vydali ven na denní světlo. Bylo čtyřicet stupňů pod nulou. Kolem nich praštěly stromy s takovým rachotem, jako by někdo střílel z pistole. V nejhustší smrčině se choulily koroptve jako kulaté chumáče peří. Sněžní králíci se zahrabali hluboko pod sníh nebo až do nejvzdálenějších skulin pod největšími vývraty.

Potom prožívali dny a týdny, které vyznačily zimu roku devatenáct set deset jako jednu z nejstrašlivějších v celé historii kanadského Severu - onen jediný měsíc, v němž život jak divokých zvířat, tak i člověka visel na vlásku a kdy zima, hlad a mor vepsaly do života obyvatel lesů kapitolu, které nebude zapomenuto ještě po kolik příštích pokolení.
Pod jedním vývratem v slatině našli Kazan a Šedka přístřeší. Bylo to malé útulné doupě, dokonale chráněné před sněhem i větrem. Šedka je ihned zabrala. Rozplácla se pohodlně na břicho a prudce oddychovala, aby Kazanovi ukázala svou spokojenost a radost. Příroda opět držela Kazana blízko po jejím boku. Vyvstala mu vidina, neskutečná a jako ve snu, vidina oné divuplné noci pod hvězdami - dávné, pradávné, jak mu

připadalo - kdy bojoval s vůdcem vlčí smečky a kdy se k němu mladá Šedka po jeho vítězství přitočila a stala se jeho družkou.
Ale tentokrát nebylo v měsíci říje žádného štvaní srn nebo sobů, ani se nepřidávali k nějaké divoké smečce. Pro Šedčinu slepotu se živili hlavně králíky a lesními koroptvemi. Ty mohl Kazan lovit sám. Šedčiny nevidomé oči byly teď už nadobro zarostlé srstí. Přestala už truchlit, mnout si oči prackami, ani už nekňučela po slunci, po zlatovém měsíci a po hvězdách. Ponenáhlu začala zapomínat, že to všechno vůbec kdy viděla. Uměla už také běhat po Kazanově boku rychleji, čich a sluch jí podivuhodně zbystřely. Soba dovedla zvětřit na dálku dvou mil a přítomnost člověka dokázala vycítit na vzdálenost ještě větší. Za jedné tiché noci uslyšela na půl míle daleko šplouchnutí pstruha. A jak se u ní ty dva smysly - čich a sluch - stále víc a víc zbystřovaly, u Kazana tytéž dva smysly maličko otupovaly. Začínal se spoléhat na Šedku. Naznačovala mu úkryt koroptve až na padesát metrů od směru jejich cesty. Při společných lovech byla nyní vůdcem ona až do okamžiku, kdy zvěř našli. A stejně jako se jí Kazan naučil důvěřovat při lovu, tak začal instinktivně dbát i jejích výstrah.
Jestliže Šedka rozumově usuzovala, pak jistě v tom smyslu, že bez Kazana by zahynula. Tu a tam se usilovně snažila chytit koroptev nebo králíka,
ale nikdy se jí to nepodařilo. Kazan pro ni znamenal život. A jistě se
chtěla - jestliže rozumově uvažovala - udělat svému druhovi
nepostradatelnou.
Slepota ji učinila odlišnou, než jakou by bývala jinak. Opět jí příroda
slibovala mateřství. Ale na rozdíl od toho, jak by si byla počínala
v šíru a vidomá, nestranila se stále víc a víc Kazana, když čas pomalu
uplýval. Bylo již jejím zvykem, na jaře a v létě jako v zimě, schoulit
se co nejblíž ke Kazanovi a ležet s tou svou krásnou hlavou položenou
na jeho šíji nebo hřbetu. Zavrčel-li na ni Kazan, ne-chňapla po
něm oplátkou, nýbrž přikrčila se, jako by byla


dostala ránu.