Hele

rozhlížel se pejsek, „tamhle myslím něco je!“ Koukají a byla to dlouhá dešťovka. Ležela tam rovně natažená a myslila si, zeji nikdo nevidí. „Vždyť je to rovné,“ šťouchla do dešťovky kočka, „to je tuž¬ka.“ Dešťovka se lekla a zamotala se do kolečka. „Ba ne,“ křičel pejsek, „to není žádná tužka, vidíš, je to provázek! Vezmi ho a zašij mně ty katě!“Kočička vzala dešťovku a zašila pejskovi dešťovkou katě. „Tak, teď už se mně nikdo nebude smát,“ liboval si pejsek a šli zase dál a povídali si o Sněhur¬ce a Sedmi havranech.
Jak tak šli, dešťovka se ze svého leknutí vzpama¬tovala. „Já přece nejsem žádný provázek, já jsem deš¬ťovka,“ pomyslila si a začala se potichu z těch katí pomalu soukat ven. Šlo to těžko, protože kočička pro¬šila dešťovkou díru křížem krážem, ale konečně se jí to přece podařilo a vyvlíkla se polehounku až do půl ven. „Tak prosím, že jsem dešťovka,“ řekla, „to teprve bude vidět, až vylezu celá ven.“