Jen ponurá filozofie dekadentů

nám mohla pomoci, a v ní jsme nacházeli sílu pouze tím, že jsme postupně zvětšovali hloubku a ďábelskost svých pátrání. Baudelaire i Huysmans nás brzy přestali vzrušovat a nakonec nám zůstaly jen přímé stimuly nepřirozených osobních zážitků a dobrodružství. Prá¬vě tato strašlivá emocionální potřeba nás nakonec dovedla na onu odpornou dráhu, o níž se i ve svém současném stavu zmi¬ňuji ostýchavě a plaše - k té ohavné krajnosti lidské nehoráz¬nosti, odpuzujícímu vylupování hrobů.
Nemohu odhalit podrobnosti našich otřesných výprav, ba ani zčásti vypočíst nejhorší trofeje, jež zdobily bezejmenné muzeum, které jsme zbudovali ve velkém kamenném domě, kde jsme spolu bydleli sami a bez služebnictva. Naše muzeum bylo rouhavé, nepředstavitelné místo, kde jsme se satanským vku¬sem neurotických labužníků shromáždili celý vesmír hrůzy a rozkladu, aby vzrušoval naše omrzelé smysly. Byla to tajná místnost hluboko, hluboko pod zemí, kde obrovští okřídlení démoni vytesaní z bazaltu a onyxu vyvrhovali z rozšklebených tlam příšerné zelené a oranžové světlo a skryté vzdušné trubky čeřily obrysy chorovodu červených mrtvolných zjevů vetkaných do bohatých černých závěsů v kaleidoskopickém tanci smrti. Těmito trubkami podle libostí přicházely vůně, po nichž naše nálady nejvíc prahly; někdy vůně bledých pohřebních lilií, ně¬kdy narkotické kadidlo vysněných východních svatyní zemře¬lých králů, a někdy - třesu se, když na to vzpomenu! - strašný, duši převracející puch rozkopaného hrobu.