V současné době

si dokážeme většinu jevů z chování psů vysvětlit pomocí bohatého poznání, které nám přinesla věda, zejména v minulém století. Největší zásluhy na bádání zákonitostí chování zvířat mají velikáni jako I. P. Pavlov (Zdaleka nedělal se psy jen pokusy z hlediska reflexní činnosti, ale i etologické výzkumy, jako například vývoj chování štěňat), B. F. Skiner (operantní podmiňování dodnes upřednostňované americkými výcvikáři, při operantním podmiňování se používají pozitivní a negativní podněty – nikoliv odměny a tresty), K. Lorenz (zákonitosti chování zvířat, zakladatel etologie), N. Tinberg (vynikal studiem chování zvířat v přirozeném prostředí, spoluzakladatel etologie), a mnoho dalších. Dnes se výzkumem chování psů zabývá ve světě řada univerzit a ústavů, s jejichž výsledky se můžeme setkávat na stránkách nejrůznějších časopisů a knih. Přestože se za počátek vědeckého přístupu k bádání vývoje živočišných druhů a jejich chování považuje Charles Darwin (1809 – 1882), již dávno před ním měli někteří učenci, ale i obyčejní praktici velké zkušenosti s chováním zvířat, a dokázali je také dokonale využít.
Stačí jen připomenout, jak dávní obyvatelé Kamčatky dokázali plemenitbou a zvláštní výchovou připravit řadové psy k naprosté dokonalosti v tahu saní ve spřežení. Podstatou přípravy bylo držení štěňat v jámě od narození s matkou, později samostatně. Od půl roku je nejprve krátce a pak stále déle a častěji zapřahali do spřežení, takže mladí plaší psi nepoznali nic než spřežení a jámu, která byla jejich domovem, kde měli klid a potravu. Proto si ničeho nevšímali a usilovně tahali, neboť poznali, že na konci vyčerpávající práce bude „odměna“ – jáma. To není návod pro dnešní mushery, a nelíbilo by se to ani ochráncům zvířat. Nelze však posuzovat práci našich kynologických předchůdců prizmatem současné doby. jisté však je, že někteří Eskymáci a možná i Čukčové znali působení vlivu okolí na vývoj jedince a dokázali ho využít dávno předtím, než se tímto problémem začala zabývat věda.