Anebo

„třeba nějaká zlomená květinka,“ řekla kočička.
I hledali a hledali a koukali se dokola, odkud to tak tence pláče. A teď viděli, co to plakalo tak jemně a tenounce. Docela v koutě ve vysoké trávě – a ta tráva byla po dešti ještě mokrá – ležela pod kopřivami malá panenka. Nějaké dítě tam tu malou panenku ztratilo nebo pohodilo a panenka tam ležela už několik dní, napršelo tam na ni, až měla šatečky celé mokré, hla¬vičku měla trochu natlučenou a měla hlad a trochu kašel a bála se tam tak sama.
„Proč tak pláčeš, malá panenko?“ ptali se jí pej¬sek s kočičkou.
A panenka řekla: „Já pláču, protože mně je líto, že mne moje holčička tady tak pohodila, ztratila a zapo¬mněla a že mám hlad a že se mně tu stýská tak sa¬motné.“