Ale zatím šel kolem toho dortu jeden zlý pes, a jak ten dort vychládal, zavonělo mu to do nosu všelijak. „Ha ha haf,“ pomyslil si ten zlý pes, „tady mně to nějak voní, to bude asi něco na můj zub!“
Čichal, čichal, čichal, až se toho pejskova a kočiččina dortu dočichal. „Ha ha!“ řekl, když se toho dortu dočichal, „tady to je, to si dám!“
A tak se ten zlý pes pustil do toho dortu. Hltal a hltal, až mu v očích slzy stály, jak byl ten dort uvnitř ještě horký, hltal, až se při tom několikrát zakuckal, hltal a hltal, až ho celý dohltal. Pak na to vypil ještě celou konev vody a odvalil se pryč.
Když si pejsek a kočička s dětmi dost pohráli, vzpo¬mněli si na ten dort. Tak se vzali všichni za ruce a šli se podívat, jestli už ten dort dost vychladl. „Panečku, to si, děti, pochutnáme,“ řekli pejsek s kočičkou, „to ani nevíte, co jsme tam všeho dobrého dali!“
Došli: dívají se a – co to? – dort je pryč! „Jemi¬ne,“ řekli pejsek s kočičkou, „dort je pryč, někdo nám jej vzal!“ Dívají se a dívají, a vida! tamhle pod ke¬řem leží veliký zlý pes a tuze heká. Moc se tím dor¬tem přejedl a teď je mu špatně. Ukrutně ho bolí v bři¬še. „To to bolí, to to bolí!“ naříkal ten zlý pes, „to jsem si dal, co ono to bylo v tom dortu všechno na¬mícháno, že z toho mám takové ukrutánské bolení!“
„Heč, to máš z toho,“ řekl pejsek, „měls toho ne¬chat, když dort nebyl tvůj!“
„Víš, pejsku, já si z toho nic nedělám, že nám ten zlý pes snědl ten dort,“ řekla kočička, „třeba by nám po tom našem dortu také bylo špatně a svátek a naro¬zeniny bychom měli zkažené.“
„To je pravda,“ řekl pejsek, „jen ať naříká a heká, ten zlý pes, patří mu to, ale já mám hlad, tuze bych jedl, ať je to co je! Ale my doma docela nic k jídlu nemáme, všechno jsme dali do toho dortu. A já na svůj svátek bych přece jen nechtěl mít hlad.“