Pejskař

ke mně přistoupil jednoho dne na Carolina Circle, když jsem stál na stoličce a hrál na kuličkovém automatu. Neřekl nic, prostě mi jednu vrazil, a tak můj loket přirozeně přistál na jeho koulích. Spousta dvacetiletých se mnou zkouší cvičit v pasážích, a tak jsem zvyklý dávat jim lekce. Jack Sedmivrah. Hrdina čtvrťáků. Obyčejně jdu po žaludku, jenže Psíčkaři nebylo dvacet, a tak loket zasáhl níž.
V okamžiku, kdy to dostal, jsem věděl, že tohle není dítě. Ne že bych rozeznal Pejskaře od Boha, on vám vypadá, jako by měl už dlouho hlad a bylo mu poslední dobou jedno, co jí.
Jenže tentokrát mu to nevyšlo, a tak tam sedí na zemi, opřený o hru Šiité z východu, hlídá si prachy a dívá se na mě, jako bych byl nemluvně, které musí přebalit. „Doufám, že jsi Rosolák,“ povídá. „Protože jestli ne, vrátím tě mamince na třech mističkách.“ Ale nezní to od něj jako hrozba. Zní to, jako by byl vrchní plačka na vlastním funusu.