Už v prehistorickém stádiu

vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.