Nikdy v sobě dosud
nepocítil touhu prchnout - dokonce ani
tehdy v ten strašlivý den v lese, kdy se utkal
s tím velikým šedivým rysem a
zabil ho. Nevěděl, co v něm vlastně.tu bázeň
vzbuzuje, ale věděl, že je v
nějakém jiném světě a že mnoho věcí v něm ho
leká a znepokojuje. Byl to
jeho první pohled na civilizaci. Toužil, aby se
jeho pán vrátil do té divné
místnosti, kde ho nechal samotného. Byla to
místnost zaplněná ohavnými
věcmi. Na stěnách byly velké lidské tváře, ale
nehýbaly se ani nemluvily a jen
se na něj utkvěle dívaly pohledem, jaký dosud
dřív jaktěživ ještě nespatřil.
Pamatoval se, jak se kdysi díval na jednoho
svého pána, který ležel velmi tiše
a velmi studený ve sněhu, a jak se tehdy
posadil vzpřímeně na zadek a
kvílivě vyl píseň smrti. Ale tihle lidé na zdích
vypadali živí, a přece se zdáli mrtví.
Náhle Kazan našpicoval uši. Zaslechl kroky,
potom tlumené hlasy. Jeden z nich
byl hlas jeho pána. Ale ten druhý? Ten ho
vzrušil, slabounce rozechvěl! Zdálo
se mu, že kdysi dávno, tak dávno, že to jistě
musilo být ještě v době, kdy byl
teprv štěně, slyšel ve snu smích podobný smíchu
téhle ženy - smíchu, v němž se
v jedné směsici tetelilo závratné štěstí a vznět
radostné lásky a líbeznosti. A ta
Kazana přiměla, aby zdvihl hlavu, když muž a
mladá žena nyní vešli.
Hleděl přímo na ně a červené oči mu svítily.
Ihned poznal, že dívka musí být
srdci jeho pána drahá, neboť ji jednou paží objímal.