Zázrak

KAZAN LEŽEL BEZ HLESU A BEZ HNUTÍ,
šedivý nos položený mezi předními tlapami, oči
přimhouřené. Sama skála by
se snad nezdála neživotnější než on - neškubl na
něm sebou jedinký sval,
nepohnul se jedinký chloupek, nezachvělo se
víčko. A přece každičká
krůpěj divoké krve v jeho skvělém těle bouřlivě
kolotala v rozčileném vření,
jaké v životě ještě nikdy nezakusil. Každičký
nerv a žilka jeho
obdivuhodného svalstva byly napjaté jako ocelový
drát. Čtvrtinou krve čistý
vlk a ze tří čtvrtin statný severský vlčák, prožil
čtyři léta svého dosavadního
života v divočině. Už pocítil muka hladovění. Už
věděl, co to znamená mrznout.
Už naslouchal skučení větrů, kvílejících za
dlouhé polární noci nad
pustinou. Už slyšel hřímat přívaly a vodopády
a choulil se za mohutného
rachotu bouře. Hrdlo a boky měl zjizvené z
bojů a oči červeně zpuchlé ze
sněhových vánic.
Říkalo se mu Kazan, Vlčák Kazan, protože byl
mezi psy obr a právě
tak neohrožený jako mužové, kteří ho hnali
všemi nebezpečími ledového světa.
Nikdy ještě nepoznal strach - až teprve
nyní.