kniha o psovi

Ale již dlouho byl odloučen od života, jakým kdysi žil, a volání krve ho přimělo, že na nějaký čas zapomněl. A jedině Šedka s oním zázračným instinktivním nadsmyslem, který jí příroda dávala za ztracený zrak, předvídala konec, k němuž ho to zavádí. Každým dnem teplota vytrvale stoupala, až když slunce hřálo nejtepleji, sníh začal slabounce roztávat. To bylo čtrnáct dní po souboji u mrtvého losa. Ponenáhlu se smečka stáčela stále k východu, až se nakonec octla padesát mil na východ a dvacet mil na jih od starého domova pod vývratem. Víc než kdy jindy začala nyní Šedka toužit po jejich starém doupěti pod padlými kmeny. Poznovu s prvními přísliby jara dýchajícími ze - slunečních paprsků a ze vzduchu přicházel totiž rovněž - podruhé v jejím životě - příslib brzkého mateřství. Ale všechny její snahy odvést Kazana zpátky byly marné a přes její odpor se v čele své smečky zatoulal každý den o kousek dál na východ a na jih. Pud nabádal čtyři saňové psy, aby se ubírali tím směrem. Nesrostli ještě s divočinou natolik, aby si odvykli nezbytné společnosti člověka, a v tom směru žil člověk. V tom směru, a nyní již nikoli daleko od nich, byla stanice Společnosti Hudsonova zálivu, jejíž pravomoci podléhali oni i jejich zemřelý pán.
To Kazan nevěděl, ale jednoho dne se událo něco, co znovu vzkřísilo vidiny a touhy, které jen ještě víc rozšířily propast mezi ním a Šedkou.
Doběhli na vrchol jednoho hřebene, když vtom je něco zarazilo. Byl to mužský hlas, který vřískavě volal ono dávné slovo, jež kdysi tak často rozněcovalo krev v žilách i Kazanovi: "M'húš! nťhúš! nťhuš!" A s hřebene shlíželi dolů na otevřenou rovinu pláně, kde před saněmi klusalo spřežení šesti psů a vzadu vedle nich utíkal muž a při každém druhém kroku je pobízel oním voláním nťhúš! m'húš! m'húš!
Roztřesení a nerozhodní stáli čtyři severští psi a vlčák na hřebeni a za nimi se krčila Šedka. Nepohnuli se, dokud muž a psi se saněmi nezmizeli, a potom seběhli dolů ke stopě a kňučivě a vzrušeně ji očichávali. Jednu dvě míle ji sledovali a Kazan a jeho druzi klusali nebojácně přímo v brázdě, kdežto Šedka zůstávala pozadu a běžela na

dvacet metrů vpravo od nich, jak jí čerstvý lidský pach horečně proháněl krev mozkem. Jedině láska ke Kazanovi _ a víra, kterou v něho dosud měla - ji udržela tak blízko.
Na kraji slatiny se Kazan zastavil a odbočil od stopy. Vedle nové touhy, jež v něm stále sílila, v něm dosud tkvěla ona stará nedůvěra, kterou nic nedokázalo docela vymýtit - nedůvěra, kterou zdědil se svou Čtvrtinou vlčí krve. Šedka radostně zakňučela, když Kazan zahnul do lesa, a přiběhla k němu tak blízko, že se ramenem otírala o rameno jeho, jak tak spolu klusali bok po boku. Potom rychle přišla doba rozbředlého sněhu, obleva. A rozbředlý sníh znamenal jaro - a vyprázdnění divočiny od všeho lidského života.
Kazan a jeho druzi začali brzy větřit přítomnost i pohyb
tohoto života. Byli nyní ani ne třicet mil od stanice.
V okruhu sta mil na všechny strany kolem nich se tam
sjížděli trapeři se svým úlovkem kožešin z konce zimy.
Z východu i ze západu, z jihu i ze severu všechny stopy
vedly ke stanici. Smečka se octla v jejich síti. Po celý
týden neuplynul jediný den, aby nepřešli čerstvou stopu,
ba někdy dvě i tři.

Zázrak

KAZAN LEŽEL BEZ HLESU A BEZ HNUTÍ,
šedivý nos položený mezi předními tlapami, oči
přimhouřené. Sama skála by
se snad nezdála neživotnější než on - neškubl na
něm sebou jedinký sval,
nepohnul se jedinký chloupek, nezachvělo se
víčko. A přece každičká
krůpěj divoké krve v jeho skvělém těle bouřlivě
kolotala v rozčileném vření,
jaké v životě ještě nikdy nezakusil. Každičký
nerv a žilka jeho
obdivuhodného svalstva byly napjaté jako ocelový
drát. Čtvrtinou krve čistý
vlk a ze tří čtvrtin statný severský vlčák, prožil
čtyři léta svého dosavadního
života v divočině. Už pocítil muka hladovění. Už
věděl, co to znamená mrznout.
Už naslouchal skučení větrů, kvílejících za
dlouhé polární noci nad
pustinou. Už slyšel hřímat přívaly a vodopády
a choulil se za mohutného
rachotu bouře. Hrdlo a boky měl zjizvené z
bojů a oči červeně zpuchlé ze
sněhových vánic.
Říkalo se mu Kazan, Vlčák Kazan, protože byl
mezi psy obr a právě
tak neohrožený jako mužové, kteří ho hnali
všemi nebezpečími ledového světa.
Nikdy ještě nepoznal strach - až teprve
nyní.