„No tak,“ povídá.

„Musíš mít nějaké finty, jak získat jistotu. Když se ti to podaří ve třech případech z desíti, co když se o tom člověku dozvíš víc? Co když se s ním osobně setkáš?“
„No, možná padesát na padesát.“
„Hele, my to nemůžeme zkoušet nadvakrát. Takže možná se nestrefíš. A poznáš, kdy jsi vedle?“
„Ne,“ povídám. „Protože v té polovině případů, kdy se strefím, taky nevím, že jsem se strefil.“
„Do prdele,“ on na to. „To je domluva jako s mým bráchou v plenkách.“
„Stejně si mě nemůžeš dovolit. Pod dva tisíce nejdu a ty nemáš ani na snídani.“
„Nabízím podíl.“
„Nechci podíl. Chci hotovost.“
„Jasně,“ říká. Rozhlíží se opravdu pečlivě. Jako by se napíchli na ceduli s nápisem Chlapecké velikosti 10-12. „Mám člověka na Federálním kódovacím úřade.“
„To nic není. Já mám Štěnici v prdeli První dámy a na pásku čtyřicet hodin jejích prdů.“
Mám trochu nevymáchanou hubu. Vím to. Přesvědčím se o tom, když mě přitlačí obličejem do hromady šortek a říká: „Čichni si, Rosoláku.“