Jiné nebezpečí

Již bylo naznačeno, že každý, kdo se považuje za zkušeného psovoda a chce dávat rady ostatním, musí stejně dobře vládnout zásobou jak praktických zkušeností, tak i teoretických znalostí. Co je však neméně důležité, musí dokázat odhadnout i schopnosti člověka, kterému radí. Jestliže se psovod – znalec pohybuje v kruhu jiných kynologů, může radit jinak, neboť oni sami mají určité znalosti a zkušenosti. V případě rad a pomoci „běžným“ držitelům psů je to složitější. Většinou jde o laiky, a pak se radící psovod musí vžít nejen do kynologického problému, ale také do role učitele, aby vše podal přiměřeným způsobem a dané rady tak měly správný efekt. To ovšem není vůbec jednoduché. Kdyby to bylo jednoduché, pak by učitelská studia zřejmě netrvala čtyři roky.
Za příklad neadekvátně podané rady lze uvést mínění jedné paní, která potřebovala poradit, jak si počínat s občas drzým mastifem. Z mnoha rad si zapamatovala konstatování, že člověk je psům biologicky nadřazený druh, proto si je snadno podřizuje a díky tomu i děti mohou vodit velké psy. Takové představy majitelky silného psa ovšem mohou mít tragické následky. Psovod znající problematiku smečkového chování toho chtěl majitelce psa zřejmě vysvětlit co nejvíce, ale právě to byla asi chyba! „Méně je někdy více“ je pravidlo, kterým je potřebné se velmi často řídit, když se dávají rady běžným držitelům psů, kteří mají psy jen pro uplatnění svých citů, hlídání domu nebo pro reprezentaci. Radit takovým majitelům psů je chvályhodná a nanejvýš prospěšná činnost, je však také velmi odpovědná. Ne vždy k tomu však stačí dobrá vůle a kynologické dovednosti.