V záři světla viděl, že její
vlasy jsou velice plavé a že ve tváři má nachovou
barvu popínavého baknýšového
vína a v jiskrných očích modř baknýšového květu.
Pojednou ho spatřila a s lehkým výkřikem letěla
jako šipka k němu.
"Stůj!" křikl muž. "Je nebezpečný! "Kazane -"
Ale již klečela vedle
něho, vzrušením celá rozčepýřená a krásná, a oči
jí úchvatně zářily a
její ruce se ho užuž dotýkaly. Má se přikrčit a
ucouvnout? Má chňapnout? Je
to snad jedna z těch tváří na zdi, a jeho nepřítel?
Má jí skočit na to bílé hrdlo?
Viděl muže, jak se k nim rozbíhá, bílý jako stěna.
Vtom
mu ruka mladé ženy spočinula na hlavě a její dotyk
mu projel jásavě celým
tělem, až mu v něm rozehrál každičký nerv.
Oběma rukama si k sobě zdvihla
jeho hlavu. Měla tvář velmi blízko u něho a
slyšel ji, jak povídá, ba téměř vzlyká:
"A ty jsi Kazan - milý drahý Kazan, můj Kazan,
můj hrdinný pes - tys mi ho
přivezl zpátky domů, když všichni ostatní
tam zahynuli! Můj Kazan, můj
hrdina!" A potom, zázrak nad zázraky, její tvář
se prudce přitiskla k němu a on
cítil její líbezný teplý dotyk. Celou tu chvíli
sebou Kazan ani nepohnul. Sotva
vůbec dýchal. Zdálo se to dlouho, než mladá
žena od něho odtáhla svou tvář. A
když ji zdvihla, měla v modrých očích slzy a muž
stál nad nimi, ruce pevně zaťaté,
zuby stisknuté.