Sunday, August 06, 2006

Nesnáším, když se mnou někdo mává a pokaždé vím, jak to zarazit. Tentokrát stačilo začít řvát. Nahlas, jakoby mě bil. Když dítě začne řvát, podívají se všichni. „Já už budu hodný,“ opakoval jsem. „Nebij mě! Já už budu hodný.“
„Drž hubu,“ okřikl mě. „Všichni se dívají.“
„Tak to na mě víckrát nezkoušej,“ říkám. „Jsem nejmíň o deset let starší než ty a o hodně víc než o deset let chytřejší. Já teď z tohohle obchodu odejdu a jestli uvidím, že jdeš za mnou, začnu řvát, že sis rozepnul kalhoty a vytáhl na mě frantíka. Dostaneš cejch osahávače dětí a pokaždé, když se v okruhu sta mil od Greensboro někdo pobaví s mrnětem, přijdou si pro tebe.“ Mám vyzkoušené, že to funguje a Pejskař hloupý nebyl. Jestli něco potřeboval ze všeho nejmíň, tak to, aby si ho chlupatí dovedli k výslechu. Počítal jsem s tím, že mi řekne, abych se šel bodnout a tím to skončí.
Ale on místo toho říká: „Sorry, Rosoláku, mám moc rychlý ruce.“