To ho usadilo

a musím říct, že jsem to uvítal, protože z toho rozbíjení sklenic, převracení stolů a horkého dechu do tváře mi povolily svěrače. Odstoupil, strčil ruce do kapes a opřel se o zeď. „Vidím, že jsem si vybral toho pravýho hesláka,“ říká, ale neusmívá se, vycházejí z něj pokorná slova, ale oči pokořené nejsou, jeho oči říkají: Nesnaž se mě oblbnout, protože tě mám prokouknutýho, všechny mé vnitřní clony jsou té nejlepší kvality a polarizované tak, aby nepropustily tvůj lesk a viděly tě jasně a bez příkras. Takové oči jsem nikdy neviděl. Jako by mě znal. Nikdo mě nikdy neznal a myslím si, že ani on mě doopravdy neznal, ale nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, jako by si myslel, že mě zná, protože ve skutečnosti se ani já sám pořádně neznám a pomyšlení, že by mě mohl znát líp než já sebe, mě znervózňovalo, snad mě stačíte sledovat.