„To nepůjde, hlupáčku,“ pravím co nejroztomileji. „Představ si toho poldu jako hrad. Osobní data plavou ve vodním příkopu. Je tam pár aligátorů, ale já plavu fakt dobře. Horká data jsou hluboko ve věži. Můžeš se tam dostat, ale nepozorovaně odtamtud nevyjdeš. A hesla – hesla má královna v prdeli.“
„Každý systém je napadnutelný,“ povídá.
„Kdes k tomu přišel, psali to na veřejných záchodcích? Kdyby byl systém hesel jenom trochu napadnutelný, tak by se nás ti pánové, kterým chceš karty střelit, dívali zevnitř a nemuseli by vyhazovat megy za to, aby jim pouliční pudl sháněl čisté zelené.“
Potíž byla v tom, že poté, co jsem Pejskaře ohromil vším tím, co jsem o Jessovi H. dokázal zjistit, jsem nevěděl o moc víc než na začátku. Napadalo mě pár hesel, ale tím to haslo – hádáním. Nedokázal jsem ani vybrat to nejpravděpodobnější. Jesse byl obyčejný suchar. Pravidelně dobré známky ve škole, pravidelně dobrá pracovní hodnocení, nejspíš i svou ženu pravidelně promazával podle týdenního rozpisu.