Vzdychl.

„Vážně ho musíš vidět?“
„Pokud ti nestačí pravděpodobnost padesát na padesát.“
Z ničeho nic exploduje. Smetá se stolu sklenku, která se rozbíjí o zeď, pak převrací stůl a mně se celou tu dobu honí hlavou, jak se odtamtud dostanu živý. Jenže ta šou je pro mě, úniku není a on se naklání blízko ke mně a řve mi do tváře: „To je naposledy, co slyším to tvý padesát na padesát, šedesát ku čtyřiceti nebo tři z desíti, jasný, Rosoláku?“
Najednou jsem pokorný a milý, protože tenhle kluk je dvakrát větší než já a třikrát těžší a já na něj žádnou páku nemám. A tak mu povídám: „Já prostě nedovedu mluvit jinak než v pravděpodobnostech a procentech, Pejskaři, protože jsem vertikál, chápeš? Tady vevnitř mám skleněný spoje a z těch jdou procenta jako z jiných lidí pot.“