výcvik dospělých psů

K takovým situacím často dochází při výcviku dospělých psů, kdy psovod nebo instruktor výcviku nezná předchozí formy a průběh výchovy a výcviku problémového jedince. Nebezpečené to může být při cvicích a činnosti, kdy pes napadá vlastního psovoda. Pokud byl pes od malička veden (ať už úmyslně, či z neznalosti) k dominantnímu chování, pak v dospělém věku nelze vztah psovod – pes dotvořit pomocí běžně zažitých výcvikových schémat, ale je nutné se více ponořit do etologických poznatků a snažit se z dostupných informací a projevů chování psa dedukovat, jak na něho asi bylo působeno v jednotlivých stadiích vývoje. Tedy od vtiskávání ve 4.-7. týdnu života až po fázi zrání, tedy do 18. měsíce věku. Podle toho je potřebné následně volit adekvátní postup nápravy.
Pro hodnocení problémů a hledání příčin nežádoucího chování můžeme využít práce zoologů Bochelta a Vota z roku 1987, v níž dospěli ke klasifikaci chování zvířat:
Že toto schéma je užitečné při analýze problémového chování psů, se potvrdilo na statisticky významném vzorku psovodů, kteří byli zraněni vlastním psem v armádním výcvikovém zařízení. Šlo většinou o začínající psovody, kteří byli poučeni a vedeni instruktory. Sledované období trvalo pět let, přičemž za nebezpečné napadení se považovalo jen zranění, v jehož důsledku došlo k pracovní neschopnosti. Z desítek případů pokousání bylo po náležité analýze přes 80 % případů přiřazeno do kategorie normálního instinktivního nebo naučeného chování. Ostatní případy napadení byly přiřazeny k projevům nenormálního chování. Ne však k patofyziologickým poruchám, kam nebyl přiřazen ani jeden případ. Tato porucha může mít zděděné predispozice a hormonální důvody, a nemusí se náhle objevit na chování psa. Takové případy jsou vzácné a jejich objektivní zjišťování je velmi obtížné a možné zpravidla jen v laboratorních podmínkách.