Stačí,

„když budu dělat ztraceného chlapečka v obchodě,“ povídám.
„Co když on zrovna není ten typ, který pomáhá ztraceným chlapečkům?“
„A je snad ten typ, který je nechá bulit?“
„Nevím. Co když je? Co potom? Myslíš, že budeš mít druhou šanci?“
„Takže se ztraceným chlapečkem v obchodě to nepůjde. Můžu se mu před domem nabourat na kole. Můžu mu zkusit prodat televizní časopis.“