„Jsou pohodlné, člověk se jich těžko zbavuje,“ říká. Hlas mu přeskakuje , takže vím, že nechce nikoho oblbnout.
„Budiž to pro tebe lekce,“ říkám. „Tak to dopadá, když Chodec nechodí.“
„Chodit se dá pořád,“ povídá. „Jenže já měl špatný pocit, když šly obchody dobře a dobrý, když šly špatné. Když vodíš kočky, můžeš na to být svým způsobem pyšný. Ale když vodíš psy a víš, že jim pokaždé ubližují –“
„Mají v sobě vypínač, nic necítí. Proto tě chlupatí nechávají na pokoji, když vodíš psy, protože se nikomu nic zlého neděje.“
„Jo, tak mi potom řekni, co je horší. Nechat se štípat k pláči, aby se nějakýmu starýmu páprdovi postavil, nebo si nechat vzít půlku mozku, takže když starej páprda štípe, tak to nebolí? Měl jsem těla těch ženských kolem sebe a vím, že to bývali lidi.“
„Můžeš být skleňák a přitom zůstat člověkem.“
Pochopil, že to beru osobně. „No jo,“ povídá, „ty jsi pod čárou.“