„Psi taky.“

„Tak jo, máš pravdu,“ říká. „Když se ti vrátí holka, vypráví ti, co s ní dělali a přitom se směje, nakreslíš si svou vlastní čáru.“
Rozhlížím se po jeho chátrajícím bytě. „Jak myslíš,“ říkám.
„Chtěl jsem zůstat čistej,“ povídá. „To ale neznamená, že musím zůstat chudej.“
„Takže do toho jdeš proto, aby ses mohl vrátit do starých časů klidu a propensity.“
„Propensita,“ říká, „co je to sakra za slovo? Proč takový slova pořád používáš?“
„Protože je znám.“
„Neznáš je,“ povídá on. „Jedno ze dvou řekneš špatně.“
Ukázal jsem mu svůj nejlepší chlapecký úsměv. „Vím.“ Neřeknu mu, že fór je v tom, jak skoro nikdo nepozná, že je říkám špatně. Pejskař není obyčejný pasák. Obyčejný pasák se v půlce hry nepošle do ofsajdu kvůli vymknutým výčitkám svědomí, čímž chci říct, že Pejskař měl v hlavě nějaké zbloudilé diagonály a já si začínal říkat, že by mohla být zábava zjistit, kde se všechny sbíhají.