Vysílání je o motivaci

Vysílání do směru považuje cvičitelská dvojice za dlouhodobě trénovaný cvik. „Pes musí mít silnou motivaci. Nejprve sleduje, co psovod nese do směru vysílání. Potom se pán vrátí ke psovi. Po tu dobu drží psa trenér, pomocník, nebo je uvázaný. Ford měl nejraději plastovou láhev s vodou a nejlepší odměnou za dobrý výkon byla hra spočívající ve stříkání vody do výšky. On skákal a lapal po proudu vody.
Psa vyšlu do směru k předmětu na předepsanou vzdálenost a přitom ho držím za vodítko, abych mu ztěžoval běh. Jakmile vodítko později nepoužiju, Ford letí jako blesk. Vodítko má další význam při vydání povelu „lehni“ na závěr vysílání, tedy nejprve v místě několik metrů před odloženým předmětem. V ten okamžik se musí pes otočit a přesně si lehnout směrem ke psovodovi. Toho se snadněji docílí pomocí vodítka, neboť rychlé a přesné otočení se zalehnutím se musí důsledně vyžadovat od samotného počátku,“ uvedl Josef Frynta a Jiří Hájek doplnil: „Ani zde se nesmějí odchýlit od osy v žádné fázi tréninku. Také v tomto případě křížím psovi dráhu, po které běží, podobně jako u chůze.“