Zkoušky

Základní kurz psovodů a psů k vyhledávání drog trvá 12 týdnů. Programy jsou stanového rámcově, takže někteří psovodi mohou se svými obzvláště úspěšnými svěřenci odjet po deseti týdnech, kterým to jde pomaleji, zůstanou naopak až o dva týdny déle. Ti, kterým jde výcvik rychleji, si mohou kromě povinných vzorků přidat i vyhledávání dalších drog nebo jejich modifikací.
Při dvoudenních zkouškách musí každý pes nalézt deset založených vzorků, přičemž se střídá všech pět základních drog. „Dvakrát hledají v zavazadlech, na osobních a nákladních automobilech, dále pak v místnosti, skladu, v autobusu a železničním vagonu,“ vyjmenovává vedoucí střediska a zkušební komisař v jedné osobě. Úspěšnost při zkouškách je téměř stoprocentní, neboť žádný instruktor nedoporučí psa ke zkouškám, když výsledek není jistý. Pokud se přece jen nepodaří zvládnout požadovaný limit, to je vyhledat 10 založených vzorků s minimálním ziskem 80 % bodů a zvládnout 10 disciplín poslušnosti, pak si smolaři prodlouží výcvik, neboť na celním pracovišti nemůže být žádný pes pro okrasu. Vzhledem k náročnému výběru psů před jejich vykoupením a propracovanému systému výcviku se nezvládnutí závěrečné zkoušky napoprvé stane ve třech až pěti případech do roka. „Nejčastěji je však ve dvojici chybujícím psovod,“ připomíná Josef Dušánek.

Řízená únava

Instruktoři výcviku pracuje také s řízenou únavou psa. Poslušnost cvičí na závěr dne, aby se čerstvé síly zvířete využily nejprve pro pachové práce. To platilo pro začátek kurzu. Na závěr však přistupují i k opačnému gardu. Roztěkaný a temperamentem překypující pes snadno může přeběhnout malý výron pachu třeba na členitém povrchu karosérie. Před takovým výcvikem instruktoři „naordinují“ psovi jinou přípravu, aby se přiměřeně vyčerpal, a o to s větším vypětím, a tedy pozorněji pracoval. Pokud získá několikrát za sebou zkušenosti, že v určitých částech zkoumaného objektu se může látka nacházet, pak už ani energií překypující jedinec místo s drogou nepřeběhne. I toto je názorný příklad, jak učitelé zvířat velmi dobře vědí, že šelma si kořist nenechá jen tak ujít.

Ladění

Jako ladění hudebního nástroje vypadá příprava psa ke konečnému systematickému hledání. „Musí se neustálým opakováním a následováním ukazováčku psovoda naučit účelnému hledání ve škvírách. To znamená tak, aby například na kancelářském stole začal dolní škvírou dvířek, pokračoval nahoru a dokončil celý obvod. Nesmí se stát, že bude zbytečně pátrat třeba po velké souvislé ploše dveří, kde žádný pach neobjeví, přitom se unavuje a zbytečně se ztrácí čas. Nesmí naopak vynechat žádnou škvíru například u psacího stolu, kde je hned několik zásuvek,“ přiblížil jednu ze závěrečných fází výcviku psovod Martin Polák z ruzyňského letiště, jehož dva psi patří v historii českých celníků k nejúspěšnějším.
Na pilování návyků ve „spárování“ klade důraz šéf střediska, proto mají frekventanti kurzu k dispozici desítky osobních a nákladních automobilů a autobusy, kde je škvír nepřeberné množství. „Za spáry nebo do nich se vkládají malé, nepatrně napachované hadříky,“ dokresluje jednu z výcvikových nuancí.

Zdánlivý paradox

Zdá se paradoxní, že když čtyřnohý specialista narazí na velké množství drogy, začne se chovat trochu zmateně. „Dosud byl zvyklý hledat ukrytý kontraband pečlivě zabalený a uschovaný, tudíž )nik molekul známé látky byl poměrně malý. Pes musel místo výronu pachu pracně vyhledávat a obvykle ho našel v nějaké škvíře či otvoru. Velké množství drogy nebo balíčky s ní rozložené na větším prostoru, třeba v dopravním prostředku či v nějakém tranzitním skladu, vytváří velký a silný pachový mrak. Pokud se pes s takovým množstvím dosud nesetkal, chová se zmateně, odchází a zase přichází k místu založení,“ vysvětlil šéf výcvikového střediska. Proto součástí závěrečné přípravy psů je imitace situací s výskytem velkého množství drogy. Učí se přitom nejen pes, ale především psovod, který musí poznat na neobvyklých reakcích svého pomocníka, že našel abnormální zásilku.

Učí se klamat

Pokud v základním kurzu začíná profesionální kariéru i psovod, pak se učí nezbytnému rafinovanému způsobu klamání svého čtyřnožce. Pes musí mít totiž zafixováno, že tam, kde ohlásí nález drogy, se vlastně ukrývá jeho oblíbená kořist – aport. Takže jakmile přesvědčivě štěká, hrabe, jinak se dobývá, případně kouše, musí psovod nenápadně podstrčit míček, peška nebo jiný oblíbený předmět, aby se pes upevnit v dojmu, že našel kořist. „Pes nesmí prokouknout klamání psovodem, neboť by se pak mohl domáhat aportu, který má páníček ukrytý v kapse nebo pod košilí za opaskem,“ dokresluje instruktor Mlčoch potřebné „matení“ zvířete.

Spojování pachů

Pes se začíná učti spojovat dosavadní pach hračky s pachem drogy, již má vyhledávat. Děje se tak uložením oblíbeného předmětu spolu se vzorkem drogy do stejného místa. „Začínáme s pachově jednoduššími, to je marihuanou a hašišem. Obě látky jsou přírodní a výrazně aromatické. S každou z nich pes tímto způsobem přijde do kontaktu asi tak desetkrát denně po deset dní. Přitom do dalšího kontaktu s látkou se dostane, když psovod speciálně posiluje správný způsob označování (hrabání, štěkání, event. vyskakování). Dohromady se tak k droze dostane 15x až 20x za den.

K číselným údajům

se značnou diferenciací však vedoucí výcvikového střediska Josef Dušánek předem říká, že ve speciálních pachových pracích je individualita při utváření podmíněných reakcí vysoká, takže i uvedená čísla bývají překračována směrem dolů i nahoru.
K tomu lze pro srovnání dodat, že pokud zkušenost celníků porovnáme s hodnocením rozdílnosti potřebného počtu cviků u „nejchápavějších“ a „tupějších“ psů k vytvoření podmíněné reakce u klasických cviků poslušnosti, jak je v sedmdesátých letech prováděla Pohraniční stráž na velkém vzorku německých ovčáků, pak dojdeme k zajímavému závěru. U poslušnostních cviků se individuální rozdílnost při výcviku projevuje jen z poloviny oproti přípravě k vyhledávání drog.

Nepreferují žádné plemeno

„Německých ovčáků máme nejvíce, protože nám jsou nabízeni v největším počtu. Bereme však každého psa bez ohledu na plemeno, dokonce i křížence. Důležitý je výkon. Velmi dobré vlohy prokazují lovecká plemena. Máme však také pudla, který dokonce vloni skončil druhý na mistrovství Evropy v Polsku,“ řekl šéf výcvikového střediska v Heřmanicích. Celníci mají rovněž hodně belgických ovčáků. „Těm dávají přednost psovodi sportovního založení, neboť malinoisové jsou velmi rychlí a psovodi se musejí přizpůsobit,“ dodal. U celníků se osvědčili také pitbulové a američtí stafordšírští teriéři, kteří jsou často hodnoceni laickými novináři jako nebezpeční psi. „Záleží na výchově a socializaci. Ve službě jsme neměli s těmito psy jediný problém, přestože se neustále pohybují mezi cizími lidmi,“ uzavřel svoje zkušenosti s výběrem psů Josef Dušánek.

Vše,

co se dosud prověřovalo, bylo rozhodující pro úspěch psa při výkupních testech. Poslední je přezkušování ze schopnosti překonávat přírodní a umělé překážky, a to přispívá jen k dokreslení kvalit psa. Uspěje-li totiž v předchozích fázích, naučí se i překonávat veškeré překážky. Mezi umělé překážky se řadí i naskakování psa na nákladní vozidlo a nastupování do osobního automobilu. Při překážkách se sleduje a hodnotí nejen jejich zdolání, ale i obratnost a odvaha psa.

Složitost na závěr

V závěru testu přicházejí zkušební komisaři se zakládáním aportů do různých míst, aby zjistili, jak si pes poradí se složitými situacemi. „Aport se dá třeba i na viditelné místo, ale pes se k němu musí dostat po překonání překážek, jako jsou krabice, bedny, nábytek nebo přepravky. Pro psa je to náročné i proto, že má za sebou již několik hodin intenzivního přezkušování a je unavený,“ připomíná Josef Dušánek. Aby rušivých podnětů nebylo málo, zkouší se tato část třeba v kravíně, chemické továrně nebo na jiném místě, kde jsou intenzivní pachy. Celníci si s sebou vozí také bedýnky a zkoušejí, jak si pes bude počínat při ukrytí aportu do jedné z nich.

Měšťáci mají výhodu

Zjistit schopnost psa pohybovat se s jistotou na různých površích a v různém prostředí je další část testu. Nejprve přijdou na řadu podlahy s různým povrchem. Psovi nesmějí vadit kluzké povrchy ani různé koberce. Náročná bývá chůze po roštových podlahách či schodech. Pak se zjišťuje, jak se zvíře zachová při procházce po nádraží, v podchodech, v továrnách mezi běžícími stroji a po různých vyvýšených místech, jako je lešení, nakládací rampy či složené bedny. „Nesmí reagovat ani na projíždějící kamion nebo vlak,“ zdůrazňuje šéf výcvikového střediska a dodává, že výhodu mají psi, kteří žijí ve městě a běžně se pohybují na frekventovaných místech.
Při těchto prověrkách se postupně zvyšuje náročnost kombinací stresových situací. Pes se například vyšle po kluzkém povrchu do místa, kde byl předtím viditelně založen aport, a přitom poblíž místa výkonu projíždějí těžké nákladní automobily. Nejrůznějších situací může být mnoho a v podstatě při každém výkupu psa jsou jiné. Celníků totiž nejde o to, aby zjistili, co se pes naučil, ale aby poznali jeho vlohy a pevnost nervů.

Nenechat se rozptylovat

Po 15 až 20 aportech od majitele přicházejí na řadu celníci. Házejí mu předměty podobně jako páníček, a přitom očekávají, že pes bude reagovat stejně. „Kořistnický pud by měl mít tak silný, že poběží za aportem, ať už mu ho hodí majitel, nebo zkušební komisař. Pokud je fixovaný na svého pána, dá se to do jisté míry tolerovat, ale zájem o aport musí i tak jasně převažovat,“ zdůraznil Josef Dušánek. Tím, že se pes pohybuje mezi cizími lidmi, kteří ho dokonce mají u nohy, dávají mu pokyny a házejí aporty, zjišťují celníci úroveň jeho sociálního chování. Musí na sebe nechat při práci sáhnout, nechat se pohladit, musí pracovat po chvíli i bez pána. Ani za této komplikované situace se pes nesmí nechat rozptylovat, musí se stále soustředit na aport.
Cílem dosavadních dvou fází testu tedy bylo zjistit zájem o aport, kondici psa, jeho vytrvalost, úroveň sociálního chování a odolnost při výstřelu. K tomu slouží 3 až 5 výstřelů z služební pistole asi z 25metrové vzdálenosti od psa. Nejprve při volném pobíhání psa, potom při aportování. I zde se střílí po předchozím souhlasu majitele. Pokud si střelbu nepřeje, pak se pes nekoupí.

Jako aport

se používají různé menší předměty ze dřeva, kůže, gumy, plastu, ale i kovu. „Obvykle to bývá kousek vodovodní trubky. Vášnivý aportér nezaváhá, labilnější pes ji vezme a brzy upustí, někteří kov vůbec nevezmou,“ vypočítává instruktor obvyklé reakce. Ještě před aportováním kovového předmětu se celníci ptají, zda majitel psa s tímto aportem souhlasí. Pokud ne, pak to může znamenat ukončení testu. Zájem o kovový aport je pro celníky důležitý kvůli pozdějšímu výcviku, jak si uvedeme v další části seriálu.

Chtějí vytrvalce

Přezkušování začínají celníci identifikací a rutinní prohlídkou psa, zda má všechny příznaky zdravého zvířete. Pak následují různé testy, které však mají jedno společné – cíl poznat hranici únavy psa. Mnoho psů je totiž dobrými aportéry, ale jen do chvíle, než se unaví. A to je pro budoucího psa vyhledávajícího drogy málo. Žádoucí je takový pes, který i po zjevné fyzické únavě vždy se zájmem vyběhne za aportem nebo ho začne vyhledávat. Proto i celkové přezkušování psa se snaží instruktoři organizovat tak, aby trvalo téměř pět hodin. Kromě nejrůznějších testů tato doba zahrnuje i přesuny do míst, vhodných k prověrkám. Nejprve začne předvádět psa majitel. Hází mu aporty a celníci sledují zájem psa a jeho schopnosti při vyhledávání, jako je rychlost, soustředěnost, systematičnost. Z volného prostranství se přechází do vyššího porostu a končí se ve křoví. A to je pro některé psy konečná, neboť po 3 či 4 aportech se jim znovu do houští nechce.

Celníci

vykupují psy od stáří 12 měsíců, takže mohou posuzovat zvíře, jež se dostatečně vykrystalizovalo po stránce povahových vlastností i stavby těla. „Má to však zase nevýhodu, že nevíme, jak byl vychováván a cvičen. Proto musíme psa dál testovat během karanténní doby, než za něho zaplatíme,“ říká šéf střediska. Tímto způsobem čelí případům kdy se pes jevil při nákupu dobře, ale později se u něho projevily slabiny. Zkušení kynologové se totiž snaží výcvikem eliminovat slabší stránky psa, což se jim může krátkodobě podařit, třeba právě na dobu výkupního testu.

Levnější varianta

Celníci měli ještě před několika lety vlastní chovné feny, které se zčásti staraly o doplňování stavu služebních psů. „Vzhledem k našemu nepříliš vysokému počtu psů a dostatečné nabídce dospělých jedinců od chovatelů, přešli jsme výhradně k doplňování nákupem. Je to levnější a máme možnost většího výběru než z vlastního chovu,“ uvedl Josef Dušánek, který jako vedoucí výcvikového střediska odpovídá za doplňování psů.

Počátek práce

se psími specialisty je natolik zajímavý a v jiných oblastech kynologie zčásti využitelný, že bude vhodné věnovat se m ve více dílech. První bude zaměřený na výběr psa z hlediska specifických potřeb, a průvodcem nám bude Josef Dušánek, vedoucí Výcvikového střediska psovodů a psů Generálního ředitelství cel v Heřmanicích na Liberecku. Na to naváže díl, jenž ozřejmí kritéria výběru psa z hlediska zdravotního stavu tak, jak to již několik let uplatňují naši celníci, ale podobně třeba i Američané pro své pozemní síly. V této části řekne svoje poznatky i armádní veterinární lékař Roman Šebesta, který dlouhá léta s celníky spolupracuje. V další části pak dostanou slovo psovodi, kteří se podělí o své výcvikové zkušenosti, jež je přivedly v oblasti vyhledávání drog k evropské špičce.

Pestrost nácviků je zárukou úspěchu

Má-li pes spolehlivě chránit svého psovoda a ukázkovým zákrokem tak účinně napomáhat i generální prevenci (vytvořit v místě služby, v kraji, ve sdělovacích prostředcích, v mírové misi, na fotbalovém stadionu či v místech srazu agresivních extrémistů povědomí, že když se dostaví muž ve stejnokroji se služebním psem, je lepší držet se dál), musí se provádět bezpočet nejrůznějších nácviků, a to i těch málo pravděpodobných. Měnit se musí nejen způsoby napadení psovoda, ale i místa přepadů. Klidná prostředí střídat s rušnými místy nádraží, restaurací, nácviky ve vlacích, v místech s rušnou pouliční dopravou, chybět by neměla ani střelba, hluk rozbitého okna a podobná ztížení. „Při nácvicích se nesmí zapomínat ani na nežádoucí spojitost s ochranným rukávem nebo ringovým oblekem. Proto je potřebné ukrývat rukáv pod volnější kabát nebo oděv s rozšířeným rukávem a především používat podle potřeby ochrannou manžetu uschovatelnou pod běžný oblek,“ zdůrazňuje Pavel Petr.
Dalším stupněm přípravy psa k obraně psovoda je náhlý útok figuranta na psovoda i psa nejrůznějšími předměty, jako jsou například kusy nábytku, větve a třeba i hadrové předměty, které udělají na psa dojem velkého předmětu a tudíž ho mohou vystrašit.. Cílem této výcvikové etapy je dát psovi šanci přesvědčit se o vlastní schopnosti čelit takovým útokům. Proto i zde se začíná od snadnějšího k náročnějšímu, každá přemíra urychlení může mnoho pokazit, neboť jakmile by se pes začal bát, odstraňování jeho nejistoty vyžaduje mnohem více času než trpělivé postupné a přiměřené zvyšování náročnosti.

Snaha o vyváženost v reakcích

Dokázat naučit psa reagovat i na jemný náznak útoku, a přitom docílit, aby nebyl trvale nedůvěřivý a nenapadal lidi při pohybu na silně frekventovaných veřejných prostranstvích, vyžaduje od psovoda zkušenosti a také možnosti nejrůznějších nácviků.

Rozmanitost situací zvyšuje spolehlivost

„Výcvik k zadržení osoby, která zaútočí z úkrytu, provádíme nejprve ta, že figurant schovaný třeba za rohem domu se objeví asi 20 metrů před příchodem psovoda, psa vydráždí a opět se ukryje. Na psovoda se psem zaútočí po jejich příchodu k rohu objektu. Psovod dá psovi povel „drž“ a po krátkém zápasu figurant znehybní a pes pustí nebo je odvolán. Postupně se snižuje míra vydráždění, až zakrátko zcela pomine, stejně tak jako upustíme od povelu k zadržení.
Další fází ztěžování je napadání psovoda se psem z různých úkrytů, ve dne v noci, ve stísněných a nepřehledných prostorech a za dalších okolností, které se mohou vyskytnout ve službě nebo v občanském životě psovoda,“ doporučuje několikanásobný přeborník armády rotmistr Pavel Petr.