Dlouhou dobu po tom, kdy se od něho zdvihli
a nechali ho ležet na koberečku,
nespustil Kazan oči z mladé ženy. Pozoroval
a poslouchal - a celý ten čas v
něm stále víc a víc sílila touha se k nim
připlazit a dotknout se dívčiny ruky
nebo jejích šatů nebo nohy.
Po chvíli jeho pán něco řekl a mladá žena
se lehce zasmála a vyskočila
a běžela k nějaké velké, hranaté, blýskavé
věci, která stála napříč v
koutě a měla vpředu řadu černých a bílých zubů,
řadu delší než celé jeho
tělo. Uvažoval již, nač ty zuby vlastně jsou.
Dívčí prsty mladé ženy po
nich nyní přeběhly a všechno šepotání větru,
jaké kdy v životě slyšel, všechna
melodie vodopádů a bystřin ani trylkování
ptactva na jaře se nemohlo vyrovnat
zvukům, jaké vydávaly. Bylo to poprvé, co
slyšel hudbu.