První chviličku ho ty zvuky zarážely a
lekaly, ale potom cítil, jak ho strach
opouští a místo něho se mu celým tělem
rozlévá zvláštní chvění. Chtělo se
mu posadit zpříma a výt, jako už tak často vyl
za chladných zimních nocí na
bezpočetné hvězdy na obloze. Ale něco mu v tom
bránilo. Byla to ta žena.
Pomalu se k ní začal přikrádat. Ucítil na sobě
mužovy oči a zarazil se. Potom
zase nový kousíček - coul za coulem, natažené
hrdlo a čelist stále
přitisknuté k podlaze! Byl na půl cestě k ní - na
půl cestě přes pokoj -když
ty lahodné zvuky velice zněžněly a silně se
přitlumily.
"Hraj dál!" zaslechl mužovu pobídku,
zašeptanou chvatným hlasem. "Hraj
dál! Nepřestávej!" Mladá žena otočila hlavu,
uviděla Kazana, jak se uprostřed
krčí na podlaze,
a pokračovala ve hře. Muž se na něj dosud díval,
ale teď už jeho oči nemohly
Kazana zadržet. Pes se plížil blíž, pořád blíž,
až se jeho natažený čenich konečně
dotkl sukně jejích
šatů, načechraně nakupené na podlaze.
A potom - jen ležel a chvěl se, protože
začala zpívat. Kdysi slyšel ženu z
kmene Krí tiše si prozpěvovat před stanem,
slyšel již i divoký nápěv písně
lovců karibú - ale jaktěživ ještě neslyšel
nic tak úchvatně líbezného jako
tóny, které splývaly ze rtů téhle ženy.
Při těch úplně zapomněl na pánovu
přítomnost. Pomaloučku, plíživě, aby
to nepozorovala, zvedl hlavu. Viděl, že
se na něj dívá; v jejích překrásných
očích bylo něco, co mu dodávalo důvěry,
a položil jí hlavu na klín. Podruhé ucítil dotek
ženské ruky a s
dlouhým úlevným povzdechem zavřel oči.