„Dvacet procent.“
„Dvacet procent hnisu.“
„Člověk uvnitř dostane dvacet, holka, která mi přinese prst, dostane dvacet a mně sakra zůstane čtyřicet.“
„Něco takového neprodáš jen tak na ulici.“
„Jistí zákazníci dají mega za kus.“ Samozřejmě myslí Organický klan. Prodá deset a z mých dvaceti procent vyrostou dva megy. Nebyl bych boháč, ale měl bych dost, abych se mohl stáhnout z veřejného života a možná i zaplatit doktory, aby mi na tvář nasadili vousy. Musím přiznat, že mi to neznělo špatně.
Tak jsme šli na věc. Pár hodin na mě cosi zkoušel a nechtěl mi říct, kdo je to zvíře, myslel si, že mi budou stačit informace, které mu sehnal ten člověk z Federálního kódovacího. Byla to od něj pěkná blbost, malovat mi zprostředkovaný portrét, když uvážíte, že po mně chtěl stoprocentní jistotu. Však mu to taky brzy došlo a vyklopil mi všechno. Nejraději by neřekl nic, těžko se toho vzdával, vždyť až budu vědět svoje, co mi zabrání, abych se nezkusil udělat pro sebe? Ale jiný způsob, jak získat heslo, neměl, musel ho dostat ode mě a já abych mohl odvést pořádnou práci, potřeboval jsem vědět všechno, co se zjistit dalo. Pejskař má v hlavě mozek. Sice takový, který podléhá biologické zkáze, ale ví, že v jistých chvílích to prostě nejde jinak, než tomu druhému věřit. Kdy se člověk musí spolehnout na to, že ten druhý udělá, co bude v jeho silách, i když nebude pod dohledem.