„Komu je prodáš?“

ptám se.
„Nikomu nic nenabízím, dokud nemám zelené v hrsti,“ povídá. Pejskař je totiž opatrný. To, co se stalo, nebylo dané tím, že by nebyl opatrný.
Každý den jsme obcházeli těch deset míst, kam měly obálky dorazit. Věděli jsme, že dřív než za týden tam nebudou – státní kola melou neobyčejně pomalu, v dobrém i zlém. Každý den jsme se kontaktovali s člověkem zevnitř, jehož jméno a tvář už jsem prozradil a určitě vám to bude hodně platné, protože obojí se nepochybně změnilo. Pokaždé nám říkal, že vše je při starém, nic se neděje. A byla to pravda, protože ten polda byl nad věcí a nijak nedával najevo, že je něco v nepořádku. Samotný pan Hunt nevěděl, že v jeho malém království cosi schází.