„Máš všechno, co potřebuješ?“ ptá se mě.
„Hesla už mi tady nahoře tančí,“ říkám. „Jméno pro tebe budu mít, až budu zítra spát.“
„Dej se do toho a nic mi neříkej,“ povídá Pejskař. „Dokud nebudeme mít prst, nechci jméno slyšet.“
Do toho kouzelného dne zbývalo jen pár hodin, neboť to děvče – jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděl a jehož tvář jsem nikdy nespatřil – mělo pana Poldu očarovat hned další den. Neoblékalo se nijak sexy a předstíralo, že má mezery ve společenském chování, byla to prostě taková malá písařinka, která procházela nejtěžším obdobím svého života, protože jí předčasně vzali dělohu, nebo cosi podobného panu Poldovi napovídala, a teď chudinka ztrácela své ženství a vlastně se nikdy ženou necítila.