Nepatřil k těm, kteří používají mazadla nebo malá, rozkoš rozdávající šidítka. Měl jenom erární, gumové, jak beton tvrdé pomůcky pro sebe, z čehož má mazaná hlava vykoumala, že si v peřinách užívá asi stejně tolik zábavy jako já.
Získal jsem spoustu báječných informací, všechny banální a všechny životně důležité. Nikdy nevím, která z nitek, jež držím v ruce, povede k cíli v mých nejniternějších záhybech. Ale taky jsem nikdy neměl příležitost procházet při hledání hesla bez újmy na zdraví domem dotyčného. Viděl jsem poznámky, které nosily jeho děti ze školky, časopisy, které jeho rodině přicházely, a bylo mi čím dál jasnější, že Jesse H. Hunt má se svou rodinou velmi málo styčných bodů. Stál jako vodovážka na hladině života a nohy neměl smočené. Klidně mohl natáhnout bačkory a kdyby o jeho mrtvolu někdo nezakopl, všimli by si toho až po týdnech. Ne proto, že by o rodinu nestál, ale proto, že byl tak příšerně úzkostlivý. Všechno podroboval zkoumání, ale špatným koncem mikroskopu, takže se mu zdálo, že všechno je hrozně malé a vzdálené. Když noc končila, byl ze mě smutný chlapeček a šeptal jsem Mikropoldovi, že by se měl naučit počůrávat mužské tváře, protože jedině tak se mu může podařit zachytit se háčky v tatínkově tváři.