Monday, October 02, 2006

Držel jsem

je v hrsti v jeho malém pokoji, všech deset, když je vysypal na postel. Od radosti skákal tak vysoko, že znovu a znovu narážel hlavou o strop, až se stropní obklady roztančily, odpadly a zaprášily celou místnost. „Vytáhl jsem jen jednu jedinou,“ povídá, „a on suše řekl milión. A já na to, co takhle deset? A on se směje a říká, vyplň si šek sám.“
„Měli bychom je vyzkoušet,“ říkám.
„To nejde. Dají se vyzkoušet jedině tak, že se použijí, a když je použiješ, zůstane tvůj otisk a tvář navždy v jejich paměti, takže bychom je nikdy neprodali.“