„Jsem starší než ty i máma Uherka,“ říkám, ale on se dál směje. Směje se a tiskne mě k sobě tak dlouho, až si myslí, že jsem dobrý. Nechoď domů, říká, ale já domů musím, protože vím, že zase začnu brečet, ze strachu nebo z něčeho jiného, a nechci, aby věděl, že jeho léčba nebyla trvalá. „Díky, ne,“ říkám, ale on se nepřestává smát. „Zůstaň tady a vybreč se, z čeho chceš, Rosoláku, ale dnes nechoď na noc domů, dnes nechci být sám a ty určitě nechceš taky.“ A tak spím pod jeho prostěradly jako s bráchou a on mě štípe, lechtá, tluče a vypráví sprosté vtipy o svých kurvách, je to ta nejlepší a nejpřirozenější noc, jakou jsem kdy strávil s opravdovým přítelem. Vím, že tomu nebudete věřit, hlavou vám budou vrtat vaše nechutné představy, ale tu noc se v žádných dírkách neskotačilo, protože nikdo nechtěl nikoho využívat pro svoje potěšení, to jenom Pejskař byl šťastný a nechtěl, abych já byl smutný.