Opakuju si:

máš strach jenom proto, protože ti nic nemohlo tak vyjít, nemůžeš uvěřit, že by ses mohl dočkat bohatství a klidu. Říkám si to tolikrát, že věřím, že tomu věřím, ale tam v hloubi se to oklamat nedá, a tak se dál třesu a nakonec brečím, protože mé tělo jako by dál věřilo, že je mi devět a v devíti se slzní kanálky snadno spustí i bez hesla. Přichází pozdě v noci a myslí si, že spím, ale já jeho tancování slyším ze všech těch tichých zvuků, které vydává, vím, že peníze má v bezpečí v bance, a tak, když se naklání, aby se přesvědčil, jestli spím, mu říkám: „Mohl bych si půjčit sto klacků?“