Do nitra Severu

KAZANOVI NASTALY NÁDHERNÉ ČASY.
Chyběly mu sice hluboké lesy
a hluboký sníh. Chybělo mu i to každodenní
namáhavé úsilí, aby udržel druhy ve
spřežení ve svých šlépějích, ten štěkot v patách,
ten přímý dlouhý a těžký běh
přes širé pláně a holé pustiny. Chybělo mu
vozkovo "Húš - húš - vijéé!",
protivné práskání jeho dvacetistopového biče
spleteného ze sobích střev i to
ňafání a supění vzadu, které mu potvrzovalo,
že má své druhy správně v řadě za
sebou. Ale přišlo něco nového a nahradilo
mu všechno, co mu chybělo. Bylo to
v místnosti, všude ve vzduchu kolem něho,
i když mladá žena nebo jeho pán nebyli
nablízku. Kdekoli mladá žena pobyla, všude
vnímal přítomnost té divné věci, která
smazává jeho stesk. Byl to vždy ten pach ženy,
a někdy ho to dokonce přinutilo
tiše zakňučet, když mu mladá žena byla skutečně
velmi nablízku. Necítil se osamělý
za nocí, kdy by byl měl být venku v šíru a výt na
hvězdy. Necítil se osamělý, protože
jedné noci se toulal a slídil, až našel jisté dveře, a
když mladá žena ráno ty dveře otevřela,
spatřila ho schouleného a přitisknutého až těsně na
ně. Shýbla se k němu, a jak ho
laskala, hustá záplava jejích dlouhých vlasů ho
celého zavalila lahodným pachem.