Monday, October 30, 2006

Dali mi dávku pro dospělého, takže jsem jim prakticky vyklopil celý svůj životopis, své názory na ně, na všechny a na všechno ostatní. Výslech trval hodinu, bylo to jako věčnost, ale na konci viděli – a věděli s absolutní jistotou – že Pejskař je nepodrazil. Když bylo po nejhorším a já začínal přicházet k sobě, takže jsem měl aspoň trochu vládu nad tím, co říkám, prosil jsem je, žebral jsem, nechte Pejskaře žít. Pusťte ho. Vrátí prachy a já vrátím svoje, jenom ho nechte jít.
„Fajn,“ říká ten chlapík.
Nevěřil jsem.
„Ne, můžeš mi věřit, pustíme ho.“
„Vy ho máte?“
„Dostali jsme ho dřív, než jsi přišel.“
„A vy jste ho nezabili?“
„Proč bychom ho zabíjeli. Nejdřív jsme museli dostat zpátky prachy, ne, takže jsme ho do rána potřebovali živého. A pak jsi přišel ty a po tom, cos nám tady vyklopil, jsme si to rozmysleli, vážně, díky tobě nám toho starýho pasáka začalo být líto.“
V první chvíli jsem opravdu věřil, že to bude dobré. Ale pak jsem z jeho pohledu a z jeho chování, stejně jako přicházím na hesla, pochopil.