Thorpova žena zatahala za řetěz.
"Lehni, Kazane - lehni!" rozkázala.
"No lehni přece," zaprosila.
Při zvuku jejího hlasu pes trochu povolil.
"Lehni!" opakovala a volnou ruku mu znovu položil
na hlavu. Schoulil se jí k nohám. Ale pysky měl
dosud odchlípené.
Thorpe ho pozoroval. Byla mu divná ta smrtelná
nenávist, která šlehala z jeho vlčích očí, a
pohlédl na MeCreadyho.
Hřmotný vůdce zatím rozvinul svůj
dlouhý psovodský bič. Do tváře se mu vloudil zvláštní
výraz. Díval se upřeně na Kazana. Pojednou se naklonil kupředu,
oběma rukama podepřen o kolena, a na
několik napjatých okamžiků jako by úplně
zapomněl, že přemítavé modré oči Isabely
Thorpové hledí na něj. "Hu-húš, Pedro - na něj!"
Ta dvě slůvka - na něj - se učili jedině psi ve
službách Severozápadní jízdní policie. Kazan se nehnul.
McCready se zase vzpřímil a s rychlostí blesku
vyslal dlouhou žílu svého biče hadovitě do vzduchu,
až práskla nocí jako výstřel z pistole. "Naněj,
Pedro - na něj!"
Chrčení v Kazanově hrdle zesílilo v dravé vrčení,
ale na těle se mu nepohnul jedinký sval. McCready se obrátil
k Thorpovi.
"Byl bych od minuty odpřisáhl, že toho psa
znám," pravil. "Jestli to je Pedro, tak je zlý!"
Thorpe sáhl po řetězu a chopil se ho. Pouze žena
spatřila pohled, který se na okamžik zjevil
v McCreadyho tváři. Až jí z něho přejel mráz po těle.
Před několika minutami, když vlak prvně zastavil
v Les Pas, podala tomu muži ruku a přitom spatřila týž pohled.
Ale třebaže se otřásla, připamatovala si současně mnohé, co
jí manžel vyprávěl o zálesácích.