Dlouhé hodiny potom ležel Kazan tiše a
napjatě a poslouchal podivný rachot
kol pod sebou. Několikrát se ta kola zastavila a
slyšel venku hlasy. Konečně
měl jistotu, že slyší známý hlas, a tu napjal
řetěz a zakňučel. Zavřené dveře se
odsunuly.
Dovnitř vlezl nějaký muž s lucernou a za ním
Kazanův pán. Kazan si jich nevšímal
a hleděl jen upřeně do tmy noci. Málem se utrhl,
jak prudce seskočil do bílého sněhu,
ale když tam nikoho nespatřil, strnul jako socha
a zavětřil ve vzduchu.
Nad ním se klenuly hvězdy, na které po celý svůj
život vyl, a kolem něho se prostíraly
černé a tiché hvozdy a obklopovaly
je jako zeď. Marně větřil po onom jednom pachu,
který mu chyběl,
a Thorpe slyšel hluboký tón zármutku,] chvějící
se v jeho
huňatém hrdle. Uchopil lucernu, vyzdvihl si ji
nad hlavu a zároveň
v ruce pomalu povoloval řetěz. Na to znamení
se ze tmy ozval
hlas.