Trik selhal a jediným skokem, s burácivým psím vrčením v hrdle, dostihl Kazan vlka. Srazili se hruď proti hrudi. Jejich tesáky se střetly a Kazan se celou vahou těla vrhl vlkovi na plece, vyhnul se jeho čelistem a znovu se mu pokusil zakousnout do hrdla. Opět se chybil - jen
o vláseček - a než se mohl vzpamatovat, vlkovy zuby se mu zabořily do šíje.
Poprvé v životě pocítil Kazan hrůzu a bolest vražedného zahryznutí a s mocným vypětím sil hodil hlavou maličko kupředu a naslepo chňapl. Jeho mohutné čelisti se sevřely na vlkově přední noze blízko u těla. Ozvalo se praskání kostí a trhání masa a kruh čekajících vlků zpozorněl a oživl. Bylo jisté, že jeden nebo druhý z obou protivníků se seznámí se zemí, dříve než vzájemné sevření povolí, a čekali pouze na ten osudný pád jako na znamení, aby skokem uspíšili jeho smrt.
Před tímto strašlivým osudem přemoženého zachránila Kazana pouze hustota jeho srsti a tloušťka kůže na šíji, jakož i tuhost jeho svalů. Vlkovy zuby se sice zaryly velmi hluboko, ale přesto ne dost hluboko, aby zasáhly hledané smrtelné místo, a Kazan náhle vložil každičkou krůpěj sil ve svých údech do nového pokusu a doslova se zpod svého protivníka vyrval. Sevření zubů na jeho šíji povolilo, a když se dalším skokem znovu vzepjal, vytrhl se vlkovi úplně a byl volný.