větru, a když zavyl, z hustého zakrslého porostu před ním vyrazil obrovský los a jeho parohy chřestily o stromy jako drkotání rákosky o plaňkový plot, jak se od toho skulení úprkem vzdaloval.
Ještě dvakrát zavyl Kazan, než se vydal dál, a dělalo mu radost zkoušet tu novou tóninu. Potom došel k úpatí skalnatého hřebenu a vyběhl ze slatiny a zamířil do svahu na jeho temeno. Tam byl hvězdám a měsíci blíž a přes druhý svah hřebenu shlížel na obrovskou rozlehlou pláň, kde se v měsíčním světle třpytilo zamrzlé jezero, a na bílou řeku odvádějící z něho vodu do lesů, které nebyly ani tak husté, ani tak černé jako porost slatiny. A vtom se mu v těle napjal kdejaký sval a krev se mu prudce rozkolotala.
Odkudsi zdálky na pláni se ozvalo skulení. Bylo to jeho skulení - vlčí skulení. Sklaply mu čelisti. Zasvítily jeho bílé tesáky a hluboko v hrdle mu vřelo vrčení. Chtěl odpovědět, ale jakýsi podivný pud ho od toho zrazoval. Ten pud, pud divočiny, ho již začínal ovládat. Ze vzduchu, z šepotu smrkových vrcholků, ba ze samého měsíce a hvězd dýchal duch, který mu říkal, že co slyšel, bylo vlčí skulení, ale že to nebylo vlčí volání. To druhé se ozvalo asi za hodinu, jasně a zřetelně - totéž tesklivé kvílení jako předtím, ale zakončené staccatem ostrých štěknutí, jež mu rázem rozbouřilo krev do ohnivého varu, jaký dosud ještě nikdy nepoznal. Týž pud mu prozradil, že to je pravé volání - lovčí výzva. Nabádalo ho, aby se rychle dostavil. Za kratičkou chvíli se k němu doneslo znovu a tentokrát se ozvala i odpověď odkudsi zblízka dole na úpatí hřebene, a další až z takové dálky, že ji Kazan jen taktak pochytil. Lovci smečka se shromažďovala k noční štvanici - ale Kazan seděl tiše a jen se celý třásl. Nebál se, ale ještě nebyl připraven jít. Ten hřeben jako by mu štěpil svět na dva díly. Tam dole byl nový a zvláštní a bez lidí. Ale z druhé strany jako by ho něco táhlo zpátky, a pojednou otočil hlavu a zahleděl se upřeně do prostory zalité měsíčním světlem, která ležela za ním, a zaskučel.
Teď to bylo skučení psí.
Tam vzadu byla ta žena. Přímo slyšel její hlas. Přímo cítil dotyk její měkké ruky. Přímo viděl smích v její tváři i v očích, ten smích, který ho hřával a oblažoval. Volala na něj přes lesy a v jeho nitru mezi sebou zápasily touha poslechnout jejího volání a touha seběhnout dolů na pláň - neboť zároveň s mladou ženou viděl i mnoho mužů, jak na něho čekají s klacky, a slyšel práskání bičů a cítil palčivost jejich šlehů.
Dlouhou dobu zůstával na temeni hřebene, který rozděloval jeho svět. A nakonec se pak otočil a seběhl dolů na pláň.
Po celou tu noc se držel poblíž lovčí smečky, ale nikdy se jí docela nepřiblížil. To bylo jeho štěstí. Ještě stále na sobě měl pach postroje a pach člověka. Smečka by ho byla roztrhala na kusy. První a hlavní instinkt divočiny je pud sebezáchovy. Snad právě ten - jakési našeptávání z dávných dob jeho dravých předků - Kazana přiměl, aby se občas vyválel ve sněhu na místech, kde byl od smečky nejhustěji udupaný.
Té noci zabila smečka na břehu jezera soba a hodovala až do úsvitu. Kazan se držel vytrvale proti větru. Pach krve a teplého masa ho lechtal v nozdrách a jeho ostrý sluch zachytil i praskání kostí. Ale pud byl silnější než pokušení. Teprve až za bílého dne, když se smečka již rozptýlila široko daleko po pláni, zamířil nepokrytě na místo skolené kořisti. Nenašel nic než kruh krví zbarveného sněhu, posetý kostmi, vnitřnostmi a rozervanými kusy houževnaté kůže. Ale to stačilo a pes se v tom válel a bořil čenich do zbytků mršiny a celý ten den zůstal poblíž, aby důkladně nasákl jejím pachem.
Té noci, když opět vyšel měsíc a hvězdy, se rázně posadil, již nikoli váhavě a se strachem, a ohlásil se svým novým druhům z veliké pláně.