Když se rozednilo, došel na kraj slatiny. Už delší chvíli byl plný jakéhosi divného neklidu, který ani denní světlo docela nerozptýlilo. Konečně byl svobodný, zbavil se lidí. Ve vzduchu nemohl zvětřit nic, co by mu připomínalo jejich nenáviděnou přítomnost. Ale také nemohl vycítit ani přítomnost jiných psů, saní, ohně, společnosti a potravy, a pokud sahala jeho paměť do minulosti, to všechno odjakživa patřilo k jeho životu.
Zde vládlo hluboké ticho. Slatina se prostírala v kotlině mezi dvěma horskými hřebeny a smrky a sosny rostly nízko a hustě - tak hustě, že pod nimi téměř nebylo sněhu a den se podobal soumraku. Dvě věci začal postrádat víc než všechno ostatní - potravu a společnost. Jak vlčí, tak i psí složka jeho bytosti si žádaly první z nich, a ta část, která v něm byla pes, toužila po druhé. S oběma těmi žádostmi vlčí krev, která v něm mocně kolotala, bouřlivě souhlasila. Říkala mu, že někde v tom tichém světě mezi oběma hřebeny je společnost, a on že nepotřebuje udělat nic jiného, aby ji našel, než si zpříma sednout a voláním si postěžovat na svou osamělost Několikrát se mu něco zachvělo až v nitru hluboké hrudi, stouplo do hrdla a tam skončilo zaskučením. Bylo to vlčí skulení, dosud ne zcela probuzené k životu. Potravu našel snadněji než hlas. K polednímu zaskočil pod padlým kmenem velkého bílého králíka a zadávil ho.