Monday, September 24, 2007

Toho dne přišel na mnoho stop ve sněhu a větřil pach, zanechaný kopyty losů a sobů a chlupatými šlapkami rysích tlap. Sledoval lišku a stopa ho zavedla na holinu uzavřenou vysokými smrky, kde sníh byl udupaný a zarudlý od krve. Válela se tam soví hlava, peří, křídla a vnitřnosti a Kazan poznal, že kromě něho se v okolí potulují ještě jiní lovci.
K večeru přišel na šlápoty ve sněhu, které se velice podobaly jeho vlastní stopě. Byly úplně čerstvé a táhl se z nich vlahý pach, který mu z hrdla vynutil zakňučení a znovu ho naplnil touhou pevně a zpříma se posadit a vydat ze sebe vlčí skulení. A čím víc v lese houstly stíny noci,

tím víc v něm ta touha sílila. Proputoval celý den, ale unavený nebyl. Teď, když nikde nablízku nebylo člověka, dýchala noc čímsi, co ho podivně rozjařovalo. Vlčí krev v jeho těle nyní kolotala stále rychleji a rychleji. Tu noc bylo jasno. Obloha byla plná hvězd. Vyšel měsíc. A tu se Kazan konečně v sněhu pevně posadil, zdvihl hlavu přímo k vrcholkům smrků a táhlým teskným skulením, které se třepotavě neslo tichou nocí na míle daleko, z něho promluvil vlk.
Po tom zavytí zůstal dlouhou dobu sedět a poslouchal. Našel hlas - hlas s jakýmsi podivným zabarvením - a to mu dodalo ještě víc sebedůvěry. Očekával odpověď na svoje volání, ale žádná nepřicházela. Putoval pořád proti