Wednesday, September 12, 2007

To bylo Kazanovo rozloučení s mladou ženou. Po tom zavolání seděl Kazan dlouhou dobu na zadku, nasával novou svobodu ve vzduchu a bedlivě pozoroval hluboké pytle černé tmy v lese kolem sebe, jak se před úsvitem rozplývají.
Hned od prvního dne, kdy ho koupili kočovní obchodníci a kdesi daleko na řece Mackenzie ho zapřáhli do saňových postraňků, tu a tam často toužebně myslíval na tuto svobodu, jak ho pravá vlčí krev, kterou měl v těle, ponoukala, aby po ní sáhl. Ale nikdy k tomu ještě neměl dost odvahy.
Teď ho vzněcovala. Nebyly tu žádné klacky, žádné biče, žádné ty lidské bestie, kterým se nejdříve naučil nedůvěřovat a potom je nenávidět.
Bylo to jeho neštěstí, ta čtvrtina vlčí krve. A ty klacky, místo aby ho pokrotily, jen ještě podněcovaly ono divošství, jež podědil. Lidé byli jeho nejhoršími nepřáteli. Co chvíli ho bili a kolikrát ho zbili, divže ho neumlátili. Říkali o něm, že je "zlý", a zdaleka mu uhýbali a nenechali si ujít jedinou příležitost šlehnout ho bičem přes hřbet. Celé tělo měl poseté jizvami od ran, které mu dali. V životě nepocítil laskavost ani lásku, až teprve onoho prvního večera, kdy mu ta žena položila teplou ručku na hlavu a přítulně sklonila svou tvář tak blízko k jeho, zatímco Thorpe - její manžel - zděšením vykřikl. Užuž málem zabořil do jejího bílého masa své dlouhé tesáky, ale její něžný dotyk a líbezný hlas v okamžiku rozvlnil celou jeho bytost podivným chvěním, které bylo jeho prvním poznáním lásky. A teď to je muž, kdo ho odhání od ní, kdo ho odhání od ruky, která nikdy nedržela klacek ani bič - a jak klusal hlouběji do lesů, vztekle vrčel.