Potom něco řekla Thorpovi a ten se najednou vypjal a zaklonil hlavu.
"Hú-ú - Kazane - Kazane - Kazane!" volal. Záchvěv mrazení projel celým Kazanovým tělem. Muž se ho pokouší přilákat, aby se vrátil. V ruce má tu věc, co zabíjí.
"Kazane - Kazane - Ka-za-néé!" křikl znovu. Kazan se obezřele odplížil od stromu dozadu. Věděl, že pro tu studenou smrtonosnou věc, kterou Thorpe drží v ruce, vzdálenost nic neznamená. Ještě jednou se přitom ohlédl a slabounce zakňučel a na okamžik jeho zrudlé oči naplnila mocná touha, když naposledy hleděl na svou paní. Teď už věděl, že ji opouští navždy, a v srdci měl bolest, jakou předtím ještě nikdy nepocítil, bolest jinou, než jaká je od klacku nebo od biče, ze zimy nebo z hladu, ale silnější než ty všechny, a ta bolest ho plnila touhou zvrátit hlavu dozadu a požalovat svůj stesk šedivé prázdnotě oblohy.
V táboře v dálce se mladé ženě třásl hlas. "Je pryč."
Mužův silný hlas maličko zadrhával. "Ano, je pryč. On věděl - a já ne. Dal bych - rok života za to - abych ho nebyl včera přes den i navečer bil. Už se nevrátí."
Ruka Isabely Thorpové se mu zaťala pevněji do ramene. "Vrátí se!" zvolala. "Neopustí mě. Miloval mě, i když byl divoký a hrozný. A ví, že já miluju jeho. Vrátí se -" "Poslouchej!"
Z hloubi lesa se ozvalo táhlé kvílivé zavytí, plné tesklivého smutku.