Boj ve sněhu
TÉ NOCI NAŠLI PŘÍSTŘEŠÍ POD HUSTOU
balzámovou jedlí, a když se uložili na měkkém
koberci z jehličí, dosud prostém všeho sněhu, Šedka se přitulila teplým tělem co nejblíž ke Kazanovi a olizovala mu rány. S rozbřeskem dne se snesla i sametová chumelenice, tak bílá a hustá, že ani v otevřeném kraji neviděli na deset kroků dopředu. Bylo docela teplo a takové ticho, že se celý svět zdál plný jenom třepotu a šelestu sněhových vloček.
Po celý ten den putovali Kazan a Šedka bok po boku. Zas a znovu se Kazan ohlížel po hřebenu, přes který přišel, a Šedka nemohla porozumět zvláštnímu tónu, který se mu chvěl v hrdle.
Odpoledne se vrátili ke zbytkům sobí laně, které zůstaly ležet na jezeře. Na pokraji lesa Šedka zaváhala. Neznala sice ještě význam otrávených vnadidel a padacích a sklopných pastí, ale v žilách jí koloval instinkt bezpočetných pokolení a říkal jí, že je nebezpečné přibližovat se podruhé k věci, která ve smrti zchladla a ztuhla. Kazan vídal své pány točit se kolem mršin, které zanechali vlci. Viděl je dovedně,ukrývat pasti a balit malé kapsle se strychninem do tuku vnitřností, a jednou strčil přední nohu do pasti a zakusil její neúprosné sevření, i jak palčivě zraňuje. Ale Šedčin strach neměl.
Pobízel ji, aby ho provázela k té bílé kostrbaté hromadě na ledě, a ona s ním nakonec šla a neklidně posedávala na zadních nohou, zatímco on vyhrabával kosti a kusy masa, které sníh uchránil před zmrznutím. Avšak k jídlu se pořád neměla a nakonec přišel Kazan k ní a posadil se vedle ní na zadek a spolu se dívali na kusy, které vyhrabal zpod sněhu. Větřil ve vzduchu. Nikde sice necítil nebezpečí, ale Šedka mu říkala, že by někde mohlo být. Ve dnech a nocích, které následovaly, mu říkala ještě mnoho ledačeho jiného. V třetí noci Kazan sám shromáždil lovčí smečku a vedl štvanici. V tom měsíci, dříve než stříbrný kotouč zmizel z oblohy, vedl smečku třikrát a pokaždé měli úlovek.
Ale jak sněhu pod nohama měkce přibývalo, připadala mu společnost Šedky stále družnější a družnější a potom lovili pouze spolu a živili se velkými bílými králíky. Co byl živ, miloval Kazan na celém světě jen dvě bytosti: tu ženu "se zářivými vlasy a s rukama, které ho laskaly, a - Šedku..
Neopustil velkou pláň a často vodíval svou družku na temeno zadního hřebene a snažil se jí vypovědět, co tam za ním zanechal. S příchodem temných nocí ho volání té ženy začalo vábit tak silně, že překypoval touhou se k ní vrátit a vzít Šedku s sebou. Velice brzy potom se něco stalo.
balzámovou jedlí, a když se uložili na měkkém
koberci z jehličí, dosud prostém všeho sněhu, Šedka se přitulila teplým tělem co nejblíž ke Kazanovi a olizovala mu rány. S rozbřeskem dne se snesla i sametová chumelenice, tak bílá a hustá, že ani v otevřeném kraji neviděli na deset kroků dopředu. Bylo docela teplo a takové ticho, že se celý svět zdál plný jenom třepotu a šelestu sněhových vloček.
Po celý ten den putovali Kazan a Šedka bok po boku. Zas a znovu se Kazan ohlížel po hřebenu, přes který přišel, a Šedka nemohla porozumět zvláštnímu tónu, který se mu chvěl v hrdle.
Odpoledne se vrátili ke zbytkům sobí laně, které zůstaly ležet na jezeře. Na pokraji lesa Šedka zaváhala. Neznala sice ještě význam otrávených vnadidel a padacích a sklopných pastí, ale v žilách jí koloval instinkt bezpočetných pokolení a říkal jí, že je nebezpečné přibližovat se podruhé k věci, která ve smrti zchladla a ztuhla. Kazan vídal své pány točit se kolem mršin, které zanechali vlci. Viděl je dovedně,ukrývat pasti a balit malé kapsle se strychninem do tuku vnitřností, a jednou strčil přední nohu do pasti a zakusil její neúprosné sevření, i jak palčivě zraňuje. Ale Šedčin strach neměl.
Pobízel ji, aby ho provázela k té bílé kostrbaté hromadě na ledě, a ona s ním nakonec šla a neklidně posedávala na zadních nohou, zatímco on vyhrabával kosti a kusy masa, které sníh uchránil před zmrznutím. Avšak k jídlu se pořád neměla a nakonec přišel Kazan k ní a posadil se vedle ní na zadek a spolu se dívali na kusy, které vyhrabal zpod sněhu. Větřil ve vzduchu. Nikde sice necítil nebezpečí, ale Šedka mu říkala, že by někde mohlo být. Ve dnech a nocích, které následovaly, mu říkala ještě mnoho ledačeho jiného. V třetí noci Kazan sám shromáždil lovčí smečku a vedl štvanici. V tom měsíci, dříve než stříbrný kotouč zmizel z oblohy, vedl smečku třikrát a pokaždé měli úlovek.
Ale jak sněhu pod nohama měkce přibývalo, připadala mu společnost Šedky stále družnější a družnější a potom lovili pouze spolu a živili se velkými bílými králíky. Co byl živ, miloval Kazan na celém světě jen dvě bytosti: tu ženu "se zářivými vlasy a s rukama, které ho laskaly, a - Šedku..
Neopustil velkou pláň a často vodíval svou družku na temeno zadního hřebene a snažil se jí vypovědět, co tam za ním zanechal. S příchodem temných nocí ho volání té ženy začalo vábit tak silně, že překypoval touhou se k ní vrátit a vzít Šedku s sebou. Velice brzy potom se něco stalo.
posted by jirka at 1:23 AM
<< Home