Jednoho dne přecházeli otevřenou pláň, když vtom se Kazanovi při pohledu na svah hřebenu až zastavilo srdce v těle. Spatřil, že do jejich světa schází nějaký muž se saněmi a psím spřežením. Vítr je před ním nevaroval a náhle Kazan uviděl, že muž drží v rukou něco lesklého. Věděl, co to je. Je to ta věc, co plive oheň a hrom a zabíjí. Dal po svém výstrahu Šedce a už se hnali bok po boku jako vítr. A potom se ozval ten zvuk - a jak Kazan přidal do běhu, jeho nenávist k lidem vybuchla zuřivým zavrčením. Nad hlavou zaslechli jakési divné zabzučení. Zvuk zezadu se ozval znovu a tentokrát Šedka jekla bolestí a několikrát se převalila v klubku ve sněhu. V okamžení však byla zase na nohou a Kazan skočil za ní a tak
utíkali za sebou, dokud nedoběhli pod ochranu stromů.
Šedka si lehla a začala si olizovat zranění na pleci. Kazan
se otočil čelem k hřebenu.
Muž se pustil po jejich stopě. Zastavil se na místě, kde
Šedka upadla, a prohlížel sníh.
Potom se vydal za nimi.