Wednesday, October 10, 2007

Kazan pobídl Šedku, aby vstala, a zamířil do husté slatiny
blízko u jezera. Celý ten den se drželi proti větru, a když
si Šedka lehla, Kazan se odplížil zpátky po vlastní stopě
a hlídal a větřil.
Kolik dní potom Šedka zchromle kulhala, a když jednou
přišli na zbytky opuštěného tábořiště, vycenil Kazan zuby
v zlostném zavrčení na nenáviděný lidský pach, který tam
dosud zbýval.
V jeho nitru klíčila touha po pomstě - po pomstě za
bolestná zranění svoje i Šedčina. Pod vrstvou čerstvého
sněhu se snažil vyčenichat mužovu stopu a Šedka kolem
něho úzkostlivě obíhala a pokoušela se ho odlákat
hlouběji do lesa. Konečně šel rozmrzele za ní. Oči měl rudě
podlité sveřepostí.
Po třech dnech vyšel nový měsíc. A páté noci narazil
Kazan na stopu. Byla čerstvá - tak čerstvá, že když na ni
naběhl, zarazil se tak náhle, jako by ho byla zasáhla
kulka, a jen stál a každý sval v těle se mu chvěl a každý
chloupek naježil.
Byla to stopa toho muže. Byly tu známky po saních, po
psích tlapách a otisky sněžnic jeho nepřítele.
Tu prudce zvrátil hlavu ke hvězdám a z jeho hrdla se po
celé širé pláni klokotavě nesla lovčí výzva - divoké
a sveřepé skulení svolávající smečku. Ještě nikdy do svého
hlasu nevložil tolik sveřeposti, kolik v něm bylo té noci.
Znovu a znovu opakoval své volání, a potom se ozvala
odpověď a pak další a další a ještě další, až si i sama
Šedka sedla na zadní nohy a přidala se svým hlasem
k hlasu Kazanovu.
A daleko na pláni bílý muž se ztrhanou tváří zastavil i
své vyčerpané psy, a zatímco poslouchal, ze saní se slabě J
ozval hlas:
"Vlci, otře. To Jdou - na nás?" Muž mlčel. Nebyl již mladý. V dlouhých bílých vousech se mu leskl měsíc a přidával jeho vyzáblé hubené postavě groteskně na výšce. Z medvědí kůže, složené na saních do podušky, se pozdvihla dívčí tvář. Y jejích tmavých očích se krásně třpytil svit hvězd. Byla bledá. Vlasy, spletené do silného lesklého copu, jí spadaly přes rameno a tiskla něco pevně k ňadrům. "Jsou asi na stopě něčeho - pravděpodobně jelena," pravil muž s pohledem na závěr pušky. "Nedělej si starosti, moje milá. Zastavíme u první houštinky, co potkáme, a podíváme se, jestli nenajdeme dost suchého dřeva na oheň. - Vi-jéé, braši, húš - húš!" A zapráskal bičem nad hřbety svého spřežení.
Z ranečku na ženiných prsou se ozvalo slabounké kvílivé zanaříkání. A v dáli na pláni na ně odpověděl rozptýlený hlas vlčí smečky.
Konečně byl Kazan na cestě za pomstou. Zpočátku běžel pomalu, Šedku těsně po boku, a každých tři sta čtyři sta kroků se zastavil a znovu vyslal svou výzvu. Jedna uhánějící šedá postava se k nim skokem připojila
zezadu.