Tři sta kroků za pohyblivou skvrnou se rýsovala tenká; čára lesa a Kazan se svými druhy ji rychle doháněli. Na poloviční cestě k stromům ji téměř již dostihli, když vtom | se náhle zastavila a proměnila se v černý a nehybný stín na sněhu.
Z jejího středu vyšlehl onen plamenný jazyk blesku, kterého se Kazan dříve vždycky děsil, a už slyšel nad hlavou sykavý bzukot smrtonosné včely. Teď toho však nedbal. Ostře štěkl a vlci přidali, až se čtyři z nich octli v jedné řadě s ním. Druhý záblesk - a smrtící včela provrtala od hrudi až po
ocas ohromného šedého rváče běžícího vedle Šedky. Třetí - Čtvrté - a páté plivnutí toho ohně z černoty stínu, a Kazan sám náhle ucítil, jak mu po pleci prudce projela nějaká rudožhavá věc, když mu mužův poslední náboj sedřel srst a škrábl ho do masa. Tři vlci ze smečky padli ranami z pušky a polovina ostatních se rozbíhala doprava a doleva. Ale Kazan se hnal přímo dopředu. A Šedka ho věrně následovala. Saňoví psi byli vypřaženi z postrojů, a dříve než Kazan stačil doběhnout k muži, kterého viděl držet v ruce pušku jako kyj, narazil na klubko bojujících psů. Rval se jako ďábel a v zuřivém skřípotu Šedčiných tesáků byla síla a rozlícenost za dva druhy. Dva vlci prorazili k saním a Kazan slyšel strašlivý dopad pušky, lámající hřbet. Pro něj to byl klacek. Chtěl se na něj dostat. Chtěl se dostat na muže, který klacek držel, a vytrhl se z klubka bojujících psů a skočil k saním.