Za ní druhá. Dvě přiběhly ze strany a Kazanovo osamělé vytí vystřídal divoký hlas smečky. Počet se zvětšoval a se vzrůstajícím počtem se běh zrychloval. Čtyři - šest - sedm - deset - čtrnáct jich bylo, když dospěli na otevřenější a víc větrům vystavenou končinu pláně.
Byla to silná smečka, samí staří a neohrožení lovci. Šedka byla nejmladší a držela se hlavou těsně u Kazanových plecí. Nemohla vidět jeho krví podlité oči ani ukapávající sliny, a i kdyby je byla viděla, nebyla by chápala. Ale vyciťovala je a duch té podivné a záhadné sveřeposti,' která dávala Kazanovi zapomenout na všechno kromě na zraňování a zabíjení, ji vzrušoval. Smečka nedělala vůbec hluk. Bylo slyšet jen hvízdání dechu a měkký dopad mnoha tlap. Běžela rychle a sevřeně. A Kazan vždycky o skok napřed, s Šedčiným čenichem blízko u plece.
Ještě nikdy se mu tak nechtělo zabíjet, jakou touhu po zabíjení v sobě cítil teď. Poprvé v životě neměl strach | z člověka ani strach z klacku, z biče nebo z té věci, která šlehá oheň a smrt. Ještě zrychlil běh, aby je dříve dohonil J a dříve se s nimi pustil v boj. Všechna šílená zuřivost, krocená a tlumená po čtyři léta otroctví a týrání z rukou lidí, vzplanula v jeho žilách tenkými rudými plamínky ohně, a když konečně v dálce na pláni před sebou spatřil pohyblivou skvrnu, z hrdla se mu vydral výkřik, kterému Šedka nerozuměla.