Na svobodě

VE VRCHOLCÍCH SMRKŮ TIŠE KVÍLEL VÍTR, když se Kazan odploužil do černoty a tajemnosti lesa. Dlouhé hodiny ležel v blízkosti tábora a červenýma a opuchlýma očima hleděl upřeně na stan, kde se před kratičkou chvílí stala ta strašlivá věc. Teď již věděl, co to je smrt. Dovedl ji rozpoznat na větší dálku než člověk. Dovedl ji vycítit ze vzduchu. A věděl, že všude kolem něho je smrt a on že je toho příčinou. Ležel na břiše v hlubokém sněhu a třásl se a ty tři čtvrtiny v něm, které byly pes, skučely v žalostně zkormouceném bolu, zatímco Čtvrtina, která byla vlk, se dosud hrozivě projevovala ve vyceněných tesácích a pomstylačném blýskotu očí.
Třikrát vyšel muž - jeho pán - ze stanu ven a hlasitě volal:
"Kazane - Kazane - Kazane!" Třikrát s ním vyšla i žena.
Ve světle ohně viděl Kazan její vlasy, splývající jí kolem ramen, jako je viděl předtím, když skočil a zabil toho druhého muže. V jejích modrých očích byla táž divá hrůza a její tvář byla bílá jako sníh. A podruhé a potřetí i ona volala: "Kazane - Kazane - Kazane!" - a celá ta část jeho bytosti, která byla pes a ne vlk, se při zvuku jejího hlasu radostně chvěla a užuž se bezmála plazil k nim, aby vytrpěl své bití.
Ale strach z klacku byl přece jen silnější a Kazan hodinu za hodinou odolával, až ve stanu opět všechno utichlo a on již neviděl jejich stíny a oheň skomíral. Opatrně se vyplížil z hustého šera a po břiše se plazil k naloženým saním a k hromádce zbylých ohořelých dřev. Za těmi saněmi, ukryto v temném stínu stromů, leželo tělo toho člověka, kterého zabil, přikryté houní.