Avšak McCreadyho

tvář byla teď smrtelně bledá.
Byl bez klobouku, ale klacek měl v ruce dosud.
Při pohledu na klacek se Kazan vplížil hlouběji
do stínu. A teď se ten člověk blížil ke stanu
Thorpových. Již stál u odhrnutého závěsu jejich
stanu. Jak se tak Kazan choulil v hlubokém stínu,
snažil se vystihnout význam všeho toho podivného,
co se právě kolem něho dálo. Proč odešel jeho pán
s McCreadym do lesa? Proč se pán nevrátil? Ví ta
žena, že její muž - ? Náhle se pes začal třást.
Hluboké vrčení se mu dralo z hrdla. Ze stanu se
ozval milovaný hlas té zlatovlasé ženy. Usilovně
se snažila, aby na sobě nedala znát strach, když
spatřila toho smyslů zbaveného muže s klackem
v ruce.
"Co tady děláte, McCready? Co
to znamená, taková
dotěrnost? Kde je můj muž? Ztratil jste snad úplně
rozum? Ať už jste ze stanu venku - okamžitě!" Ale
muž neodcházel. V náhlé zuřivosti se Kazan prudce
vztyčil, hřbet napjatý a naježený, údy toporné.
Skočil divoce směrem ke stanu. Řemen ho zadržel
a zdusil mu vzteklé zavrčení v hrdle.
Ona volá jeho pána a spolu s jménem jeho pána
volá i jeho!
"Kazane - Kazane!"
Znovu skočil a řemen ho strhl na záda. A podruhé
a potřetí skočil na délku řemene do tmy noci
a pletený kožený obojek kolem krku se mu zařízl do
masa jako nůž. Na okamžik ustal a lapal po dechu.
Potom se zběsilým zavrčením znovu vrhl celou
váhu těla proti síle napjatého řetězu. Něco
prasklo - poutko u obojku povolilo. Několika
skoky dostihl Kazan stanu. Se vzteklým zavrčením
se vymrštil a již visel McCreadymu na hrdle.
Hned první stisk jeho mocných čelistí znamenal
smrt, ale to nevěděl. Věděl jen tolik, že tam je jeho
paní a že bojuje za ni. Ozval se jediný dusivý,
chrčivý výkřik, který skončil strašlivým
vzlyknutím - to McCready. Muž se zvrátil
s kolenou na záda a Kazanovy tesáky se
zahryzávaly do nepřítelova hrdla ještě
hlouběji - cítil teplou krev.